Ateistická společnost

To dobro vůči němu pociťuji, i když nemá uplatnění. Na tom úplně nezáleží. To mé dobro vůči nějaké věci se projeví třeba v tom, že s tou věcí budu zacházet šetrně a ohleduplně.

no třeba, stejně se mi to nezdá... láska ke kameni mi přijde úchylná.

Láska k vlasti tky tak trochu, ale nakonec jsem si pomohla s UI a ta mi napsala: Láska k vlasti (vlastenectví) se projevuje aktivní péčí o společnost, poctivou prací a odpovědným přístupem k místu, kde žijeme.

Takže tady bych mohla i souhlasit s tím JAK se láska projevuje, aktivní péčí, poctivou prací a odpovědností... ke všemu co milujeme. tedy kidně i ke kameni.. že pokud jich bude hodně, tak jepoctivě přehážeme, poskládáme a uklidíme a opečujeme své prostředí.

No nemluvím samozřejmě o sexuální náklonnosti, ale o citu. Cit má vždy přirozeně nějaký projev a ten jsi popsala, ale já míním právě ten cit, ten láskyplný vztah či poměr.

Také jsou lidé, kteří se narodili, vyrůstali, dospívali a pracovali po několik generací v nějaké lokalitě, která byla jejich vlastí. Byli však z politických (nebo náboženských) důvodů vyhnáni do ciziny. Milují svou zakázanou vlast, ale nesmí o ni aktivně pečovat.

To vím, tato generace je již mrtvá. žiji v oblasti kde se to dělo a kde přicházejí potomci Altösterreicher. Je pak otázkou zda mluvíme o lásce k vlasti... nebo spíše o nostalgii a bolesti ze ztráty, jak když někd přijde o dítě. Miloval ho. ale oni již tady není. Tedy stává se vzpomínkou a jako vzpomínku je třeba to i chápat. Nechtít něco co není či nejde vrátit.

Ano, jak se praví "plakat nad rozlitým mlékem je pošetilé". Lidé ovšem utrpí také mnohem, mnohem větší ztráty než je vylité mléko, bolestné ztráty, které nikdy nepřebolí a bolí až do smrti. Ovšemže ta bolest časem ustupuje do pozadí, ale čas od času vypukne naplno, naštěstí ne často.

Kdysi jsem tu instaloval pro starší manželský pár něco elektrického do domu, paní mi nabídla kávu a zákusek a dali jsme se do řeči. Byli potěšeni, že jsem vlastně jejich krajan, protože byli odsunuti z jedné vesničky poblíž Jihlavy.
Paní mi pak ukazovala fotky z oné vesničky z časů rakouského mocnářství i z doby Československa a pozdějšího Protektorátu.
Válka skončila, samozvaní partyzáni prohledávali republiku, hledali skryté zbraně. No a když prohledávali jejich domek, tak si jeden z partyzánů všimnul fotky mládence v německé uniformě Wehrmachtu s černám páskem, plivl na ni, hodil na zem a rozšlápl. Jak se po té fotce otec toho před rokem zabitého mládence sehnul, byl od partyzánů zmlácen do bezvědomí. Taková nenávist tehdy, po válce, byla mezi lidmi. Obyvatelé té vesničky byly po generace německy mluvící, tedy Němci a basta.