Ateistická společnost

No nemluvím samozřejmě o sexuální náklonnosti, ale o citu. Cit má vždy přirozeně nějaký projev a ten jsi popsala, ale já míním právě ten cit, ten láskyplný vztah či poměr.

Také jsou lidé, kteří se narodili, vyrůstali, dospívali a pracovali po několik generací v nějaké lokalitě, která byla jejich vlastí. Byli však z politických (nebo náboženských) důvodů vyhnáni do ciziny. Milují svou zakázanou vlast, ale nesmí o ni aktivně pečovat.

To vím, tato generace je již mrtvá. žiji v oblasti kde se to dělo a kde přicházejí potomci Altösterreicher. Je pak otázkou zda mluvíme o lásce k vlasti... nebo spíše o nostalgii a bolesti ze ztráty, jak když někd přijde o dítě. Miloval ho. ale oni již tady není. Tedy stává se vzpomínkou a jako vzpomínku je třeba to i chápat. Nechtít něco co není či nejde vrátit.

Ano, jak se praví "plakat nad rozlitým mlékem je pošetilé". Lidé ovšem utrpí také mnohem, mnohem větší ztráty než je vylité mléko, bolestné ztráty, které nikdy nepřebolí a bolí až do smrti. Ovšemže ta bolest časem ustupuje do pozadí, ale čas od času vypukne naplno, naštěstí ne často.

Kdysi jsem tu instaloval pro starší manželský pár něco elektrického do domu, paní mi nabídla kávu a zákusek a dali jsme se do řeči. Byli potěšeni, že jsem vlastně jejich krajan, protože byli odsunuti z jedné vesničky poblíž Jihlavy.
Paní mi pak ukazovala fotky z oné vesničky z časů rakouského mocnářství i z doby Československa a pozdějšího Protektorátu.
Válka skončila, samozvaní partyzáni prohledávali republiku, hledali skryté zbraně. No a když prohledávali jejich domek, tak si jeden z partyzánů všimnul fotky mládence v německé uniformě Wehrmachtu s černám páskem, plivl na ni, hodil na zem a rozšlápl. Jak se po té fotce otec toho před rokem zabitého mládence sehnul, byl od partyzánů zmlácen do bezvědomí. Taková nenávist tehdy, po válce, byla mezi lidmi. Obyvatelé té vesničky byly po generace německy mluvící, tedy Němci a basta.

a to mohli být rádi, že vyvázli živí když byli Němci. Ta nenávist tam byla vlastně bez konkrétního cíle.... rozprostřena na Němce, nezávisle jací byli. Bohužel. Já tam nebyla a proto to nechápu. Pro mě není možné někoho nenávidět pro jeho národnost. Nedává m to smysl.

Jak jsem už zmínil, mládí jsem strávil střídavě ve Varech a na Slovácku. Ve Varech jsem měl kamarády české, německé, židovské a i jednoho Maďara a jednoho Řeka. V deváté třídě (asi tak 35 osob) jsme jen šesti měli českou národnost. Můj otec měl jako státní správce malý koloniál v periferní vesničce Varů, ve které žili výhradně starší Němci a to byli slušní lidé, akorát že neznali kromě několika českých slov češtinu.
Na Slovácku mi babička vyprávěla o dřívějších časech, děda bránil Rakousko v Dolomitech proti Italům. Babička sloužila jako děvče ve Vídni v bohatší židovské rodině, kde se mluvilo pochopitelně německy a za války pak pracovala pro rakouskou armádu i v muniční fabrice. Jak děda, který studoval jeden rok na kněžském semináři, či jak se to správně jmenovalo, než dezertoval k vojákům bojovat proti nepřátelům Rakouska, tak babička ovládali němčinu.
Také jsem o těch událostech za Protektorátu, za Heydrichiády, za útěku Němců před rudou armádou hodně četl a hodně slyšel. Proto mám smířlivé stanovisko k Němcům, kteří Čechům neublížili. Ti němečtí smraďoši zdrhli po válce na západ, mnozí byli dopadeni a potrestáni. V lidské nátuře je zpravidla tolerance a smířlivost, výjimky potvrzují pra
vidlo, dávno před tím, než to někdo napsal do bible. Zlí lidé se najdou v každé kultuře všude po světě, hodných lidí je naštěstí násobně víc.