Právě to, že pravdivost posuzujete skrz subjektivní potřebu naděje na věčný život, ukazuje na nepravdivost vaší víry. Nikde není dáno, že by taková naděje musela existovat.
Právě to, že pravdivost posuzujete skrz subjektivní potřebu naděje na věčný život, ukazuje na nepravdivost vaší víry. Nikde není dáno, že by taková naděje musela existovat.
To je zcela irelevantní otázka. Zase se točí jen na tom, že naděje = pravda, což ale neplatí.
Mám spoustu nadějí, které se zakládají na tom, co vidím v reálném světě a na tom, o co se snažím. Naději založenou na uvěření staré knize, která obsahuje evidentní nepravdy, považuji za iluzi.
to nie je nádej, to je realita tohto sveta, ktorá je faktom, nic víc...naděje je o něčem jiném....
Ne, naděje v rámci toho, co umožňuje realita, je stále nadějí, reálnou nadějí. O ničem jiném naděje není. Naděje v posmrtný život tedy ano, ta je o iluzi.
Dovol, abych ti připomněl, že "lidskou duši", si vymysleli starověcí neználci, protože neměli ani ponětí o tom, že všechno to, na co si tu "duši" vymysleli, je všechno jenom činnost mozku. Z toho plyne: Není duše, není co zachraňovat před peklem, a posmrtný život, je potom jenom jeden veliký nesmysl.
Co to ta "naděje" vlastně je?
Naděje je emocionální pohled na pozitivní vývoj, tudíž na
budoucnost.
V naději je opimismus a to, že je neoprávněný, je potlačeno. Naděje
může být doprovázena i nejistotou a obavami, že se ta pozitivní vize
nenaplní.
V případu naděje, podobně jako v případu víry musíme definovat k čemu se vztahuje. To, aby nebylo mýlky.
Tvá otázka by měla být formulována třeba " jakou máš naději, že se dožiješ 100. narozenin? "