,
Můj děda byl na italské frontě v Dolomitech jako horský kanonýr. Zima, laviny, hlad, nulová hygiena. Těžké granáty od Taljánů, jedovatý plyn, rozleptané sliznice. Po špitálu dokončil válku někde v Maďarsku jako lapiduch a hrobník. Říkal že to bylo strašný, křik a sténání zraněných, volání po mamince. Vymýval hnijící rány, převazoval a pohřbíval dvacetileté kluky, kteří mu umírali pod rukama.
No a legionáři v Rusku to neměli ani o chlup snadnější.
Babička sice nebyla ateistka, hromničky nezapalovala, pověrčivá nebyla, ale do kostela si zašla párkrát do roka. Její otec, můj praděda, ten chodil do kostela každou neděli, ale mám podezření, že hlavně okukoval ženský a pak si v hospodě dopřál pivo. Doma žádnej křížek, nebo svatý obrázek na zdi.
No a sestra dědy, ta byla vdaná za kostelníka a nám nadávala do
neznabohů. Jednou mne učila "andělíčku můj strážníčku ..." v kleče u
postele. To mi byly tak 3-4 roky a nezanechalo to na mně žádné postižení.
