Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

ke všem svatým se modlit nelze, jsou jich tisíce...

každý veriaci v Cirkvi má nejakého "obľúbeného" svätého, vyberie si z nich niekoho, ktorý ho svojím životom najviac oslovil, a k nemu sa vo viere utieka...mňa napr. oslovil sv. ap. Pavel (inteligencia, múdrosť), sv. Jan Vianey (pokora, jednoduchosť), sv. Anežka Česká (pokora, služba iným) sv. Ludmila (riešenie sporov pri nenávisti a krivdách v rodine), sv. Barbora (sila viery, čistota tela a srdca, zmierenie, dobrá smrť), sv. Rita (pomoc iným, zmierenie v sporoch), sv. Ružena z Limy (osobné/rodinné spory, uzdravenie), a i. ktorých životopisy poznám...každý svätec je v niečom charakteristický, vo svojom živote riešil/mal nejaký problém, ktoré máme i my - a oni, ak im vo viere predložíme svoje problémy (osobné, rodinné, spoločenské) , orodujú za nás u Krista, a môžu v spolupráci s nami vyriešiť náš problém tak, ako to ani neočakávame - hneď, za nejaký čas, niekedy aj roky...

pohanská pověra...

je to viera Cirkvi, a ona si stanovuje v moci udelenej jej Kristom (Mt 16, 19), čo je vhodné/nevhod­né/dobré/zlé pre vieru Cirkvi...

církev se nadřazuje nad Boha skrze nějaký veršík z nějaké "svaté knihy" církví cenzurované...
nic než rouhání, pohanské pověry...

ad.: Písmo nie je jediným zdrojom viery - je to aj Tradícia viery (vývoj vierouky a všetko spojené s ńou - cirkevné koncily, dejiny pápežstva ), a tradície pospolitého veriaceho ľudu (náboženské prejavy v Cirkvi) v celých kresťanských dejinách...

pohanské pověry jsou ve vašem Písmu vždy kritizované, vaše pohanská tradice je samozřejmě balí do křesťanského hávu, modlení se k mrtvým lidem, víra v magickou moc mrtvých kostí, to vůbec nekázal Ježíš, to jsou pohanské pověry!

Jak můžeš "žrát" tokové nesmysly.

Jasně, vyřeší se to za roky díky modlitbě ke svatému… A co když se něco naopak podělá – proč neberete v úvahu, že vám třeba před lety přeběhla přes cestu černá kočka? Proč je jedno pověra, a druhé ne? Možnost, že se ty [problémy vyřešily||věci podělaly] zcela nezávisle na nějakém svatém nebo kočce, tu považujete u kočky za samozřejmou a u svatého ji vůbec neberete v potaz… Prostě pouhá víra! A takhle je to bohužel i se všemi vašimi argumenty a „nepřímými důkazy“ na podporu víry – stačí jim neuvěřit, a jsou naprosto k ničemu! Vše, co tu uvádíte jako argumenty pro víru, stojí a padá s tím, že odmítáte připustit možnost, že to nemusí být pravda. Přitom tahle možnost je naprosto samozřejmá pro každého, kdo není lapen v ohrádce víry, nebo se z ní nebojí podívat ven. (Přičemž ten, kdo se nebojí podívat ven, není lapen, ani když je uvnitř, ale to se vás netýká.)

nezrovnávajte čiernu kočku so svätcom Cirkvi (modlitba k nemu)...o tých modlitbách som sa vyjadril jasne, je to vec viery, a len vo viere (KC, pravoslávnej) sa modlím k určitému svätcovi - ak tam nie je viera (ateista). tak je to všetko márne...sú milióny dôkazov, že modlitby (o prímluvy a prosby) k svätým a blahoslaveným v Cirkvi sú nejakým spôsobom za určitý (krátky/dlhší/dlhý) čas vyslyšané spôsobom, ktorý často pochopíme až v meditácii s Kristom - napr. riešim nejaký problém osobný alebo v rodine, a chcem ho riešiť určitým svojským spôsobom, o ktorom som presvedčený, že je správny - ALE v modlitbe k svätcovi môžem v duchu dostať vnuknutie a "návrh" na celkom iný (efektívnejší, ľudskejší, morálnejší) postup riešenia problému (v pokore a trpezlivosti)­...najefektív­nejšie sú vo viere modlitby k Panne Márii, je to stáročná skúsenosť národov...

No a Ty víš, CO TO ZNAMENÁ, když Ti přeběhne přes cestu černá kočka?? Víš to nebo nevíš??

on to chce vedieť, ale to vědění je k ničomu:-)

Ani ty to nevíš???

vie to každý, kto verí v povery!:-)

už jsi to tu psala, suchý vtip...

Jasně že vím! Znamená to, že se potřebovala (nebo jen chtěla) dostat na druhou stranu cesty. Jsou ale lidé, kteří věří, že je to zlé znamení. A když se jim něco zlého stane, dají si to do souvislosti. Jiní si zase, když je potká něco dobrého, úplně stejně vytvoří souvislost s nějakou modlitbou. Ale že by mohla za všechno špatné, co se jim třeba stalo mezi ní a tím šťastným okamžikem, to je kupodivu nenapadne…

to je pověrčivost. Hledání souvislosti tam kde není.

Ano, přesně!

to je náboženské myšlení...

myslím že ne, ale na druhé straně mě víra vnitřně uklidňuje. Někoho jiného může uklidnit kočka :-))

Jenže to je právě ten rozdíl mezi vírou a pověrou.

Co? Že u dobrého souvislost je, u špatného ne? V tom žádný rozdíl není.

sorry, ale miešate nemiešateľné, ale u ateistu je to zrejme systém myslenia - viera (i v modlitby k svätým) nie je povera, je to súčasť viery všeobecnej KC a pravoslávia...a vieru vs poveru sme si tu mnohokrát definovali....

Jediný rozdíl z vašich definic je ten, že i když jde v principu o totéž, je to pověra, pokud to není dle vaší věrouky. Třeba souvislost kočka-neštěstí. Pokud to dle vaší věrouky je, pověra to není, jako třeba souvislost modlitba-šťastná událost. Při pohledu zvenčí je to definice naprosto směšná.

Z pohledu ateistu. řekněme že máš nemocné dítě, a vše děláš pro to aby vyzdravělo, sedíš u něj, říkáš si kéž je zdravé, dáváš mu napít a hladíš ho po tváři, zpíváš mu a konějšíš ho. Nakonec se vyléčí, ty zde necítíš souvislost... touha aby se uzdravil (u nás modlitba) a uzdravení?

Pokud ta touha vedla k lepší péči a hlavně k jeho lepší psychické kondici, pak tu souvislost je. Jiná ne. Protože jinak bys musela připustit i souvislost mezi naprosto stejnou touhou, případně modlitbou, a zcela opačným výsledkem…

Ano, modlitba vede k lepší psychické kondici a to jak v případě modlícího tak toho komu je určena. Psychik je duchovní nadstavba. A tato duchovní nadstavba vede i ke konání které jde směrem správným (pokud si přejeme dobro) nebo opačným (pokud jsme zahlceni negativními emocemi)

Uhýbáš! Psal jsem o naprosto stejné touze, případně modlitbě, a opačném výsledku. Že na psychice není nic duchovního, to nechám stranou. Ale ty máš pocit, že dítě vroucně se modlícího člověka nemůže umřít?

K poslendí větě. To určitě nemám! Můj názor je, stane se to co se stane. Jde také o akceptaci toho co se děje, o schopnost přijmout věci tak jak jsou.

Takže ta modlitba to nakonec vlastně neovlivní…

Modlitba ovlivní prostředí v kterém se nějaký proces odehrává. člověk to vnitřně intuitivně cítí ... a je jasné že pokud je vnitřně naladěn pozitivně, dobře a přejícně a takovýchto přejícných lidí je hodně tak i to prostředí je jiné než když vládne pocit zoufalství a zmaru. Je to jako když přijdeš do domácnosti kde vládne napětí nebo je tam pohoda a klid. Pokud se modlí a vntřně přejí uzdravení třeba stovky či tisíce lidí, mohou vytvořit příznivé prostředí pro uzdravování ale to vůbec neznamená že se tak stane. Jen že v příznivém prostředí je to příjemnější :-) tedy doufám :-))) můj manžel byl na smrt nemocný, měl to padesát na padesát, mohla jsem k němu den i noc kteroukoliv chvlíku. Povzbuzovala jsem ho, držela za ruku, a když jsem s ním nebyla tak jsem se modlila abych měla sílu být dobře naladěna. Přežil to, ale byla jsem vnitřně připravena i na opak

To je v téhle souvislosti o ničem. Psychická pohoda je důležitá. Tisíce lidí modlících se někde jinde než u pacienta neovlivní nic, pokud to on sám není schopen jako podporu pochopit. Takže je úplně jedno, jestli se ti lidé modlí, nebo jen doufají, jde jen o tu atmosféru. Nikde není řečeno, že se lze buď jen modlit, nebo zoufat.

Otázka ale zněla jinak a mířila právě na ten váš dvojí metr: Pokud se modlíš a dítě přežije, modlitba pomohla. Pokud nepřežije, modlitba za to rozhodně nemůže! Nikoho ani nenapadne, že se modlit neměl, protože by třeba bez toho přežilo… To je ten váš selektivní výběr „faktů“ na podporu víry.

Nic proti víře, ale nevydávejte ji za vědění!

já bych si nikdy netroufla říct, že pomohla modlitba. Opravdu ne! To bych cítila jako rouhání. jsou věci kterým nerozumíme nebo nevíme proč se to děje. Proč malé dítě onemocní a zemře. Prostě jsou věci které musíme přijmout tak jak jsou. nebo je neprijmout a trápit se či obviňovat sebe nebo druhé. Protože jsme lidé tak furt hledáme nějaké důvody a příčiny a máme v sobě neklid že za něco můžeme nebo za něco může ten druhý. Akceptace a přijetí toho co je přináší klid. Jak k tomu dojít? Existuje spousta všelijaké literatury, a osobní rozvoj a já nevím co. Poctivá víra je nejschůdnější cesotu (pro mě) k přijetí věcí tak jak jsou a pohlédnutí pravdě do očí.

Proč dítě onemocní a zemře, to většinou víme…

Přesto je mezi námi spousta lidí, kteří VĚDÍ.

Hm, a počítáš se mezi ně?

Ano.

To jsem si mohl myslet. Ti, co vědí, že jsou Napoleon, ti se mezi ně počítají taky…

Pavlo nevědí - není k tomu žádný reálný základ - jen si to hodně přejí a vše dobré, co se kolem nich stane, považují za dílo boha Hospodina.
Já vám to všem přeju a "PO" ne/zjistíme realitu.

No vidíš, jak jsme si názorově blízcí.
Myslíš, že ateista to má jinak.

Ne nemyslím. Jen si přeji být akceptována i ateistou taková jaká jsem. Moji blízcí mě takhle přijímají i s mým kostelem a jinými podivnostmi. Dokonce se synové vyptávají na moji víru, zatím ji odmítají ale nakonec se mnou souhlasí. V etických otázkách a názorech máme absolutní shodu. A proč tedy "potřebuji" ten kostel? Protože si moc přeji aby to takhle bylo, abycho mohla vyjádřit vděčnost za svůj život a abych se i sama sebe ujistila že je dobře tak jak to je. Uvěřila že je vše dobře a moje intuice běží na plné obrátky když se zklidním. Dostanu třeba dobrou radu, přemítám, přemítám a najednou vím co mám dělat nebo nedělat. V tomhle mi pomáhá moje víra.

Ratko - jsi zde asi nejvíc ateisty akceptovaná věřící ze všech věřících, co zde chodí, protože máš "zdravé názory".
To, že se někdy neshodneme?
Vždyť to je normální - život není "med lízať" - život je nevyzpytatelný.

Nevyzpytatelný. Ano. Pro mě to kolikrát znamenalo že nevím co mám dělat. Byla jsem úplně zasekaná obavou že to co udělám nebude to optimální (dobré) pro danou situaci. Furt někdo vyremcával že to nebo ono není nebo je špatně a já byla nejistá ve svých názorech.

Tohle teď nemám, z nějakého důvodu jsem mnohem pevnější a jasnější i ve svém chtění i odmítání, tohle ano a tohle ne. Můj život se proměnil a projasnil, a i když moje "nevím" či zmatenost přetrvává, umím s ní zacházet. zasmát se sama sobě. vím že se nic neděje, že věci josu dobré tak jak jsou i když vypadají úplně pos...aně, stačí vytrvat a ono se to zase uspořádá. TAkže něco se změnilo v mé hlavě. Nejsem tak vyplašená, nebo furt jsem vyplašená ale neberu se tak vážně. a někdo mi přispěchá na pomoc když nevím :-)

takže zatím si myslím, že mi ke klidu a vnitřní rozvaze pomáhá má víra.

Já to mám podobný - ale mě se to upravilo až jsem poznal "boha" jménem Důchod.
Konečně jsem mimo stres z práce - jestli vše co dělám v ní je OK.

To chápu :-) u mě hráli roli i vztahové věci, jak správně vychovat děti a co jim poradit, jak se postarat o mámu, c os příbuznými manžela etc tak aby to bylo správně a já nebyla moc podbízivá či dominantní.

No to je už rodinný život - to se nějak dá.
Děti jsou už samostatné - mají svůj život.
A už se jen postarat o naše mámy - zatím to stres není je to v pohode(zatím)

Je to tak. Ze všech nejvíc totiž víru bereš jako víru a ze všech nejmíň se ji snažíš povyšovat na faktickou pravdu. Ostatní to sice o sobě prohlašují taky, ale neřídí se tím ani v nejmenším.

ano, tanec je hřích...