Uhýbáš! Psal jsem o naprosto stejné touze, případně modlitbě, a opačném výsledku. Že na psychice není nic duchovního, to nechám stranou. Ale ty máš pocit, že dítě vroucně se modlícího člověka nemůže umřít?
Uhýbáš! Psal jsem o naprosto stejné touze, případně modlitbě, a opačném výsledku. Že na psychice není nic duchovního, to nechám stranou. Ale ty máš pocit, že dítě vroucně se modlícího člověka nemůže umřít?
K poslendí větě. To určitě nemám! Můj názor je, stane se to co se stane. Jde také o akceptaci toho co se děje, o schopnost přijmout věci tak jak jsou.
Modlitba ovlivní prostředí v kterém se nějaký proces odehrává. člověk to vnitřně intuitivně cítí ... a je jasné že pokud je vnitřně naladěn pozitivně, dobře a přejícně a takovýchto přejícných lidí je hodně tak i to prostředí je jiné než když vládne pocit zoufalství a zmaru. Je to jako když přijdeš do domácnosti kde vládne napětí nebo je tam pohoda a klid. Pokud se modlí a vntřně přejí uzdravení třeba stovky či tisíce lidí, mohou vytvořit příznivé prostředí pro uzdravování ale to vůbec neznamená že se tak stane. Jen že v příznivém prostředí je to příjemnější :-) tedy doufám :-))) můj manžel byl na smrt nemocný, měl to padesát na padesát, mohla jsem k němu den i noc kteroukoliv chvlíku. Povzbuzovala jsem ho, držela za ruku, a když jsem s ním nebyla tak jsem se modlila abych měla sílu být dobře naladěna. Přežil to, ale byla jsem vnitřně připravena i na opak
To je v téhle souvislosti o ničem. Psychická pohoda je důležitá. Tisíce lidí modlících se někde jinde než u pacienta neovlivní nic, pokud to on sám není schopen jako podporu pochopit. Takže je úplně jedno, jestli se ti lidé modlí, nebo jen doufají, jde jen o tu atmosféru. Nikde není řečeno, že se lze buď jen modlit, nebo zoufat.
Otázka ale zněla jinak a mířila právě na ten váš dvojí metr: Pokud se modlíš a dítě přežije, modlitba pomohla. Pokud nepřežije, modlitba za to rozhodně nemůže! Nikoho ani nenapadne, že se modlit neměl, protože by třeba bez toho přežilo… To je ten váš selektivní výběr „faktů“ na podporu víry.
Nic proti víře, ale nevydávejte ji za vědění!
já bych si nikdy netroufla říct, že pomohla modlitba. Opravdu ne! To bych cítila jako rouhání. jsou věci kterým nerozumíme nebo nevíme proč se to děje. Proč malé dítě onemocní a zemře. Prostě jsou věci které musíme přijmout tak jak jsou. nebo je neprijmout a trápit se či obviňovat sebe nebo druhé. Protože jsme lidé tak furt hledáme nějaké důvody a příčiny a máme v sobě neklid že za něco můžeme nebo za něco může ten druhý. Akceptace a přijetí toho co je přináší klid. Jak k tomu dojít? Existuje spousta všelijaké literatury, a osobní rozvoj a já nevím co. Poctivá víra je nejschůdnější cesotu (pro mě) k přijetí věcí tak jak jsou a pohlédnutí pravdě do očí.
To jsem si mohl myslet. Ti, co vědí, že jsou Napoleon, ti se mezi ně počítají taky…
Pavlo nevědí - není k tomu žádný reálný základ - jen si to hodně
přejí a vše dobré, co se kolem nich stane, považují za dílo boha
Hospodina.
Já vám to všem přeju a "PO" ne/zjistíme realitu.
No vidíš, jak jsme si názorově blízcí.
Myslíš, že ateista to má jinak.
Ne nemyslím. Jen si přeji být akceptována i ateistou taková jaká jsem. Moji blízcí mě takhle přijímají i s mým kostelem a jinými podivnostmi. Dokonce se synové vyptávají na moji víru, zatím ji odmítají ale nakonec se mnou souhlasí. V etických otázkách a názorech máme absolutní shodu. A proč tedy "potřebuji" ten kostel? Protože si moc přeji aby to takhle bylo, abycho mohla vyjádřit vděčnost za svůj život a abych se i sama sebe ujistila že je dobře tak jak to je. Uvěřila že je vše dobře a moje intuice běží na plné obrátky když se zklidním. Dostanu třeba dobrou radu, přemítám, přemítám a najednou vím co mám dělat nebo nedělat. V tomhle mi pomáhá moje víra.
Ratko - jsi zde asi nejvíc ateisty akceptovaná věřící ze všech
věřících, co zde chodí, protože máš "zdravé názory".
To, že se někdy neshodneme?
Vždyť to je normální - život není "med lízať" - život je
nevyzpytatelný.
Nevyzpytatelný. Ano. Pro mě to kolikrát znamenalo že nevím co mám dělat. Byla jsem úplně zasekaná obavou že to co udělám nebude to optimální (dobré) pro danou situaci. Furt někdo vyremcával že to nebo ono není nebo je špatně a já byla nejistá ve svých názorech.
Tohle teď nemám, z nějakého důvodu jsem mnohem pevnější a jasnější i ve svém chtění i odmítání, tohle ano a tohle ne. Můj život se proměnil a projasnil, a i když moje "nevím" či zmatenost přetrvává, umím s ní zacházet. zasmát se sama sobě. vím že se nic neděje, že věci josu dobré tak jak jsou i když vypadají úplně pos...aně, stačí vytrvat a ono se to zase uspořádá. TAkže něco se změnilo v mé hlavě. Nejsem tak vyplašená, nebo furt jsem vyplašená ale neberu se tak vážně. a někdo mi přispěchá na pomoc když nevím :-)
takže zatím si myslím, že mi ke klidu a vnitřní rozvaze pomáhá má víra.
Já to mám podobný - ale mě se to upravilo až jsem poznal "boha" jménem
Důchod.
Konečně jsem mimo stres z práce - jestli vše co dělám v ní je OK.
To chápu :-) u mě hráli roli i vztahové věci, jak správně vychovat děti a co jim poradit, jak se postarat o mámu, c os příbuznými manžela etc tak aby to bylo správně a já nebyla moc podbízivá či dominantní.
No to je už rodinný život - to se nějak dá.
Děti jsou už samostatné - mají svůj život.
A už se jen postarat o naše mámy - zatím to stres není je to v
pohode(zatím)
Je to tak. Ze všech nejvíc totiž víru bereš jako víru a ze všech nejmíň se ji snažíš povyšovat na faktickou pravdu. Ostatní to sice o sobě prohlašují taky, ale neřídí se tím ani v nejmenším.