No já taky - rozbíhal jsem se po kopci a stále jsem se odrazil na další
kopec a atd.
Pokaždé to končilo tak, že jsem jeden přeskočil a za ním byl hluboký lom
na kámen - věděl jsem, že ten dopad bude smrtelný........naštěstí jsem
se pokaždé vzbudil 

No já taky - rozbíhal jsem se po kopci a stále jsem se odrazil na další
kopec a atd.
Pokaždé to končilo tak, že jsem jeden přeskočil a za ním byl hluboký lom
na kámen - věděl jsem, že ten dopad bude smrtelný........naštěstí jsem
se pokaždé vzbudil 

To by bylo brzo - to se mi zdálo od mladosti - srdce přestalo trochu
poslouchat nedávno(6 let)

Taky se mi to stávalo, ale říkají že takové ty pády s probuzením jsou známkou srdeční slabosti. Já lítala a dokonce jsem mohla řídít kam poletím. většinou jsme se zvedla z křesla a vyletela oknem a dívala se na svět z výšky a letěla jsem kam jsem chtěla... stačilo zamávat rukama a nespadla jsem nikdy. Otočila jsem se, vletěla oknem domu. Později to bylo horší, protože sjem nemohla najít kde bydlím. to i létání bylo horší protože jsem furt hledala kam patřím a kde je můj dům, bloudila uličkami a hledala kde je můj dům. No a poslední fáze byla hledání WC. Vždycky jsem ho našla a pak radila lidem kam mají jít, ukazovala jím cestu k WC :-) To bylo vtipné. Většinou to byly takové hnusné záchody, schované a tak bylo těžké je najít.

Ještě přispěji jednou historkou.
Když mi táhlo tak asi na deset let, tak mi dali, snad k vánocům, knížku
Pohádky o mašinkách (aspoň doufám, že se to tak jmenovalo) a tam byla
také pohádka o zlém přednostovi nádražní stanice nazvaná Pohádka o
dlouhé lokomotivě. Po přečtení jsme měl z té pohádky tíživé sny,
ještě zvostřené o supění parního válce, který u nás tehdá válcoval
silnici (pochopitelně ve dne).
Je to to už velmi dávno a tak jsem si gůglnul a ejhle, našel tu Pohádku
o dlouhé lokomotivě.
https://www.promaminky.cz/pohadky/ke-cteni-30/pohadka-o-dlouhe-lokomotive-8674
Pravím že pro technicky nadané, ale ustrašené děti moc vhodná asi není.
Po tom, co se parní válec s rostoucí silnicí vzdaloval od našeho stavení tak ta sluchová paměť nebyla opětovně promítána do snů. Ten "náš" parní válec skončil podobně jako ta zlá lokomotiva. Spadl totiž do relativně hlubokého (snad 4m) koryta potoka a ožehl pár tam stojících stromů. Chodil jsem kolem něj do školy a zůstal tam ležet na boku několik let. A pak ho najednou nebylo, buď sehnali dost silný jeřáb ... a nebo ho rozřezali na kousky a nadělali z toho šrotu malé válečky.