...sme na ďaleko vyššej úrovni, nie sme v
škôlke..
Opravdu? Dovolím si pochybovat visitore, mnozí z nás věří v reálnost
kdejaké pohádky. Třeba té o právu rusáků na zabrání Evropy, nebo té o
hodném dědu vševědu kdesi na obláčku.
Ovšem uznávám, že brát dětem víru, tedy iluze je pro některé to
dítě kruté a může plakat. Především pro ty děti, jimž pohádkové
bytosti tvoří základy jejich osobní existence. Přivést dítě k pláči je
nelidské.
Ty tu naivně vyjmenováváš hrstičku známých lidí, vědců i géniů
(vynechal jsi Darvwina, Einsteina i Dawkinse), aniž bys měl sebemenší
informace o jejich vztahu k objektu tvé iluze. To, že je někdo
(nedobrovolně) pokřtěnej, nebo obřezanej z něj ještě nedělá
pobožníka. I návštěvy kostelů jsou z větší části pro lidi jen stará
tradice, jakou je třeba slavení Slunovratu se svíčičkama na stromečku,
nebo slavení Rovnodennosti březovými větvičkami.
Ano, i Dawkinsova manželka chodila od mala do kostela a zúčastňovala se
obřadu sloužení modle boha. Na otázku svého manžela "proč jsi se v
mládí, i jako ateiska, zúčastňovala shromáždění pobožných, nutili tě
rodiče ?" odpověděla "Nenutili, ale nevěděla jsem, že tam smím
nejít".
Moje rodiče a prarodiče klidně z diskuze vynecháme, prošli si peklem na
Zemi, anděly neviděli.
Pohádky jsem miloval a miluji je dodnes, neboť mi dávají nahlédnout do
mysli význačných lidí, jako třeba Jonathana Swifta, Daniela Defoe,
Cervantese, Chevaliera, B. Hrabala, Haška ... a stovky (stovek) jiných, i toho
křesťanského kazatele Karla Maye, nebo tvého Chestertona, či Victora Huga.
Když čtu jejich pohádky, tak se dívám na svět jejich očina v jejich
době.
Lituji lidi, kteří nečtou.