Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Vetsina knih, zabyvajicich se touto tematikou, hovori o prave opacnem zaveru, kolem 70 % lidi, kteri meli podobny zazitek, se shoduje v zakladnich rysech bez ohledu na kulturu, na rasu a nabozenskou prislusnost. Jinak souhlas.

ad Loretta:
.."Vetsina knih, zabyvajicich se touto tematikou, hovori o prave opacnem zaveru, kolem 70 % lidi, kteri meli podobny zazitek, se shoduje v zakladnich rysech bez ohledu na kulturu, na rasu a nabozenskou prislusnost"..
myslim to trochu jinak.. urcite nerozporuji obdobnou zkusenost s opustenim tela, pocitem ohlednuti se za zivotem ci setkanim se s jiz zesnulymi pribuznymi, ale kuprikladu u theistu je casto pritomne identifikovani nejen jasneho svetla s postavami z vlastnich nabozenskych tradic recipientu - zazitky jsou tedy spolecne vsem kulturam, ale nejsem si vedom toho, ze by nekdo hovoril v tom duchu, ze mel nabozensky zazitek mystickeho typu s postavou z jine tradice - nechci to vulgarizovat, ale neco v tom smyslu, jako kdyby krestan po teto zkusenosti rekl, ze ono jasne svetlo, ktere spatril, byl Lucifer (lat. lux-fero, "svetlo prinasejici"), takze od teto chvile je satanistou

Ono stačí i to, že nic z popisovaných prožitků se nevymyká obecným zkušenostem a poznatkům v dané komunitě, tedy neobjevuje se obecně nic neznámého, ale naopak velice podobné prožitky, což ale ukazuje spíš právě na to, že "stejná konstituce duševna", tedy náš mozek jako identické "zařízení" naprosté většiny lidí (kdo ví, jestli podobné prožitky má a popisuje při klinické smrti duševně nemocný člověk?) vnímá změny v organismu doprovázející klinickou smrt, řekněme "nedotažené umírání", stejně. Zřejmě stejné prožitky a vidiny mají i lidé opravdu umírající a zemřelí, jen nám k tomu už nedokážou podat svědectví.

Vetsina z nich svetlo neztotoznuje s Bohem, rikaji jen , ze pocitili lasku, ze ji byli prostoupeni a cim bliz se dostavali do svetla, tim intenzivnejsi pocit to byl. Vsichni shodne tvrdili, ze zazitek neumi popsat, o nabozenske zazitky primerne nejde, videli nejake svetlem prozarene bytosti a pak svoje blizke, ktere treba ani neznali a presto vedeli, o koho se jedna a pak pratele...

ad Loretta:
.."Vetsina z nich svetlo neztotoznuje s Bohem, rikaji jen , ze pocitili lasku, ze ji byli prostoupeni a cim bliz se dostavali do svetla, tim intenzivnejsi pocit to byl"..
s tim nesouhlasim.. existuje nekolik vedeckych praci, ktere prave onu identifikaci srovnavaji - pamatuji si kuprikladu japonskeho hudebnika/herce, atheistu, ktery ono svetlo prirovnal k zari reflektoru na podiu.. obecne se da rici, ze jelikoz v netheistickych kulturach nejsou natolik pritomny kulturni artefakty ovlivnene krestanskou tradici, casto chybi ona personifikace/zo­sobneni jasneho svetla, pocit byti milovan ci komunikace se svetlem.. v nasi spolecnosti zakorenene motivy "Buh je laska" ci "Buh je svetlo" podstatne ovlivnuji samotnou interpretaci euforickych pocitu jako „lasku“ vyzarovanou od Boha ci jako bozský zdroj a vyse zminenou percepci tohoto fenomenu v Japonsku muze naopak ovlivnovat i tendence k nevyjadrovani citu ci lasky slovne

Nějaké malé procento lidí prý má opačné pocity, strachu a děsu.

to nevysvětlíš...

Na rovinu. Já zažil stresový šok. Ale v té chvíli jsme nevěděl, že to je on. Má to veice podobné projevy jako infarkt - jediný rozdíl je, že to bolí opravdu vlevo a ne pod hrudní kostí uprostřed, jako infarkt. jinak ochrnutí, brnění v lévé části těla, jen jsme se sesul, naštěstí jsme seděl na sedačce. byly asi 3 hod ráno. i jen tohle mi stačilo se smířit se vším, co bylo a že už to nebude. a to jsme dokonce byl ochuzen o nejbližší, kteří byli na dovolené, na kterou jsme já kvůli té práci , při které jsme se sesypal, nemohl

jen vědomí, že je možná konec, mne podivně uklidnilo (bylo to v době, kdy ještě nebyly mobily a bál jsem se pohnout- zvednout z toho lehu)

Snad každý po klinické smrti uvádí nezažité zklidnění a smíření. Je to možná projev toho, že lidé se většinou nebojí smrti, ale jen umírání, dlouhého a bolestivého. Z pozice psychiky jsme na tom všichni prakticky stejně. Je tedy logické, že máme i stejné vjemy a pocity, když si myslíme, že se blíží konec.

To zažili mnozí, nejsem výjimkou.
Už jsem také četl poznámky a líčení k tématu, od lidí, kteří se dostali na rovinu smíření a oddechu (doslovně) a byli po navráceni popadnutím dechu do "surové" reality mírně řečeno zklamáni. Možná, že se to dá přirovnat probuzení z krásného snu ve spánku.

Byla jsem take v realne blizkosti smrti, dokonce mi davali asi 2% nadeje na preziti..zadne smireni jsem nepocitovala, jen jsem si prala zbavit se ukrutne bolesti..a utect z ni..na chvilku se mi to i podarilo a byla jsem najednou v otevrenem okne , pak jsem se asi vratila, upadla do bezvedomi..stalo se to pri virovem onemocneni zpusobenem neznamym virem tropickeho puvodu, ackoliv jsem v tropech toho roku vubec nebyla..