,
Já psal o důvodu vzniku ideje Bohů a nadpřirozených bytostí vůbec, že lidé je nezačli koncipovat proto, aby vysvětlili dění v přírodě. I když k tomu nakonec klidně mohli být použity, tak jejich původ spočívá v popisu prožitků a vnitřních zkušeností v době, kdy lidské vědomí ještě nebylo tak jasné či lépe široké, aby umožňovalo přesnější rozlišení mezi psychickým a smyslovým vjemem (a tudíž se psychická a fyzická realita míchali dohromady) a kdy přirozeně neexistovali psychologické pojmy (kromě snad pojmu myšlenka). Mýty jsou typickým mixem těchto dvou realit, kdy je psychické dění vnímáno a zakoušeno ve vnějším světě, tj. jako události či kvality vnějšího světa a nikoli jako psychické události (v určité míře se toto stále děje i nám dneska). Jednotlivé příběhy pak plnili funkci začlenění člověka do jeho prostředí, do společnosti... Pomáhali člověku v orientaci ve světě a chápat své místo v něm. To jsem se pokusil ilustrovat připodobněním k pověstem, které plní podobnou funkci.
Co se týče Bohů, vzpomněl jsem si na jeden Jungův citát:
S tím, co lidstvo nazývá od pradávna „Bohem“, se setkáváte každý den. Dáváte mu jen jiné, takzvaně „rozumné“ jméno, nazýváte ho např. „afektem“. Je odedávna tím psychicky silnějším, jež je schopno zcela vykolejit váš vědomý úmysl, fatálně jej zkřížit a případně rozmetat na kousky. Jen málokdo nemá strach „sám před sebou“. Bůh se v tom případě jmenuje „já sám“ atd. Okolní svět a Bůh jsou dvě primitivní zkušenosti, obě jsou stejně velké a obě mají tisíce jmen, která na skutečnosti nic nemění. Kořeny těchto zkušeností jsou neznámé. Duše odráží obě. Ona je pravděpodobně bodem, ve které se jedna druhé dotýká. Proč se vlastně ptáte na Boha? Bůh ve vás všechno převrací a podněcuje vás k těm nejzvláštnějším spekulacím.
1
1
1