Já tyhle tebou zmíněné problémy, nebo křivdy nikdy nepociťoval.
Zajisté mě někdy někdo naštval, hlavně na vojně, spolubojovníky si
vybrat nemůžeme, ale to jsem řešil bezprostředně, spíš diplomaticky. Ale
to musím hodně hloubat ve vzpomínkách a abych řekl pravdu, tak nějakou
křivdu nebo násilí z dětství nevnímám. A mé vzpomíny začínají v
mých 2,5 letech.
Teď mi napadá, že jsem byl jednou společně s jinými spolužáky
exekutován učitelem laťkou od obrazu na zádel. To mi bylo 9. Kamarádi z
našeho konce (vesnice) na konci zimy zapálili na svahu suchou trávu, spíš
loňský přebujelý plevel. Ta naše banda byla tak ve věku od 8 do 14 let. Z
ohně se stala výheň, naše pokusy to zastavit selhaly a tak jsme utekli.
Dospělci ze sousedství to pak snadno uhasili, jednak protože ten svah nebyl
velký a oheň plál jen krátce a druhak oheň neohrožoval nic podstatného.
Já ten trest ve školním kabinetu bral jako nespravedlivý, protože sirkou
škrtl jeden z nás, ten 14. letý, který už kouřil partyzánky. Ten
tělesný trest byl spíš jen potupný, symbolický a moc fyzicky nebolel. Na
takové prkotiny z dětství se vzpomíná spíš s úsměvem.