Přesný předěl, nebo hranice mezi normálním a nenormální neexistuje.
Podobně jako neexistuje mezi nemocí a mocí.
Asi jde o to, jak samostatně dokáže subjekt zvládat dennodenní rutinu a
své poninnosti. Nebo jinak vyjádřeno, nemocný člověk je odkázán na pomoc
jiných lidí.
Předmět diskuze:
“Ateismus je pochopení, že neexistuje žádný věrohodný vědecký ani faktický důkaz existence boha, bohů nebo jiných nadpřirozených jevů a bytostí.”
Ateismus je racionální a pragmatický a humanistický postoj k světu. Racionální v tom, že usiluje o poznání pravdy ( tím odmítá teorie o existenci neprokázaných nadpřirozených bytostí a jevů). Pragmatický, protože za prioritní považuje to, co je užitečné a prospěšné (náboženství to není, už proto, že lidi rozděluje - viz vztahy mezi židovskou vírou, islámem a křesťany). Humanistický proto, že na první místo staví člověka, skutečnou bytost, nedokonalého, ale vyvíjejícího se tvora, jakým jsme my všichni (ne tedy nějakého vymyšleného stvořitele mimo čas a prostor, kterého ani nelze dokázat).
Ale chorobnost je obecně chápána jako
porušení nějaké funkce (ať už tělesné nebo psychické), tj. nesprávná
funkčnost nějakého orgánu, mající za následek problémový stav. Tak bych
to asi definoval. A je potom jenom naší konvencí, jak škálu míry těchto
porušení budeme klasifikovat. V psychologii se třeba poruchy dělí na lehké
(neurotické), kdy člověk ještě dokáže sám fungovat, jenom to má
ztížené, a těžké (psychotické), kdy fungovat nedokáže (buďto
permanentně anebo nárazově v různých chvílích/obdobích). Ale to my jsme
si takto stanovili.