Nebo ještě jeden příspěvek ke snu od Junga:
Sen jsou malá, skrytá dvířka v tom nejvnitřnějším a nejintimnějším prostoru naší duše, která se otvírají do oné kosmické pranoci, jež byla duší dávno před tím, než existovalo vědomí Já, a bude duší, jež bude sahat mnohem dál, než kam vědomí Já bude kdy s to dosáhnout. Neboť veškeré vědomí Já je osamocené, rozpoznává jednotlivosti tím, že je odděluje a odlišuje, a vidí jen to, co se k tomuto Já může vztahovat. Vědomí Já sestává ze samých omezení, i když dosahuje k těm nejvzdálenějším mlhovinám. Veškeré vědomí rozděluje; ve snu ale vstupujeme do hlubšího, obecnějšího, opravdovějšího, věčnějšího člověka, který dosud stojí v šeru počáteční noci, kde byl ještě celostí, a celost byla v něm; v přírodě, prosté rozlišování a veškerého Já.
Z této všespojující hloubky pochází sen, ať je jakkoliv dětinský, groteskní a nemorální. Jeho květnatost a nezaujatost a pravdivost přivádí do rozpaků naše autobiografické předstírání. Žádný div, že ve všech starších kulturách platil působivý sen za poselství bohů! Náš racionalismus si vyhrazuje právo vysvětlovat sen „ze zbytků dne“, to znamená z drobtů, které spadly z bohatě prostřené tabule našeho vědomí do podsvětí. Jako by tato tmavá hlubina nebyla než prázdným pytlem, ve kterém není nic než to, co sem spadlo seshora. Proč se stále zapomíná na to, že v rozsáhlé sféře kultury neexistuje nic velkolepého a krásného, co by původně nevzniklo ze šťastného nápadu? Co by se stalo s lidstvem, kdyby už nikdo neměl žádné nápady? Podobá se spíše pravdě, že vědomí je oním pytlem, ve kterém není nic jiného, než to, co ho „napadlo“. Sotva kdy si uvědomíme jasněji, nakolik jsme závislí na nápadu, než když nás v určité situaci ne a ne něco napadnout. Sen není nic jiného než nápad oné temné duše, která vše spojuje. Co by bylo proto přirozenější, když už jsme zabloudili do nekonečných jednotlivostí a detailů na povrchu tohoto světa, než zaklepat na dveře snu a dotázat se jej na ona hlediska, která by nás mohla opět přiblížit základním skutečnostem lidského bytí?
Zde však narážíme na ty nejzarytější předsudky: „Sny jsou jenom sny“, žádná realita, lžou, jsou to pouhá splněná přání; samé vytáčky, jen abychom nemuseli brát sen vážně, protože to by bylo nepohodlné. Duchovní povýšenost vědomí miluje právě izolování navzdory jeho nedostatečnosti, proto se vzpíráme přiznat pravdě snu její reálnost. Existují světci, kteří mají velmi prostopášné sny. Jak by to bylo s jejich svatostí, která je pozvedá tak vysoko nad lidskou spodinu, kdyby přiznali obscénnosti svých snů pravou skutečnost? Ale právě ty nejnepříjemnější sny by nás mohly nejvíce přiblížit lidstvu s nímž jsme pokrevně spřízněni, a nejúčinněji tlumit pýchu bezinstinktivnosti. I kdyby se celý svět rozvrátil, ona vše spojující provázanost temné duše nemůže být rozdrobena na kousky. A čím více a dále probíhá toto štěpení na povrchu, tím více roste v hloubi síla jednoho.
Nikdo, kdo to nezakusil, není ovšem přesvědčen o tom, že by mimo
vědomí mohla v člověku existovat ještě nějaká samostatná duševní
činnost, která působí nejen ve mně, nýbrž zároveň ve všech
ostatních.
http://soucet.wz.cz/jung/Slova_du/fa_01_03.htm