Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Pyšní lidé si zpravidla nepřipouštějí pocit méněcennosti. Naproti tomu lidé pokorní na nás mohou působit dojmem přílišné skromnosti až sebepodceňováním. Také si mohou připadat méněcenní, což nemusí odpovídat jejich skutečné hodnotě.

Méněcennost je pocit a taky emoce a nehraje roli, jestli si je člověk připouští nebo ne - důležité je, zda jsou přítomny či ne. Stejně tak nehraje roli, jak na nás druhý působí; pyšní lidé nezřídka projevy pokory považují za projev slabosti či neschopnosti - z pohledu postoje pýchy je takováto interpretace přirozená, poněvadž člověk na základě svých nároků nahlíží na druhé.

Kdykoli se objeví méněcennost, je to znakem, že je člověk v nějakém ohledu pyšný. Poněvadž bez pýchy by nebyl k méněcennosti důvod.

Myslím, že u pocitů hraje zásadní roli to, jestli si je člověk připouští nebo ne. Pokud si je nepřipouští, neovlivní jeho jednání.

Nejde o jednání, ale o to, jaká je realita, a o té referuje to, zda je či není něco přítomno. To že si tu přítomnost nepřipouštím nebo před ní zavírám oči a dělám, že tu není, referuje jen o tom, jak se s tou nepříjemnou realitou/přítom­ností vypořádávám. S méněcenností se pro její trýznivost samozřejmě nedá žít, takže proti ní přirozeně člověk uplatňuje nějaké strategie jejího zvládání, kterým se říká obranné mechanismy. Ale ty jsou vždycky nasazovány na onu psychickou realitu - prožitku/přítom­nosti méněcennosti.

Mimochodem právě jev méněcennosti je nejlepším příkladem a nejtypičtějším případem nejednoty či nesoudržnosti lidské psýché, o které jsem tu před časem mluvil v souvislosti s příčinou vzniku ideje Boha a účelem náboženství. Situace, kdy si nějaký pocit snažíš nepřipustit, ukazuje na to, že v tobě působí činitel, který ti něco předkládá či předhazuje a ty se tomu předkládanému bráníš a snažíš se jeho obsah změnit. Člověk je za takové situaci rozdělen na jakési dvě části, z nichž každá tvrdí opak a soupeří tak spolu.

ad soucet:
presne kvuli tomuhle typu prispevku jsem ti posledne napsal, ze SMRDIS JUNGEM.. "vyrovnat" se s paradoxem modernity: "kdykoli se snazime aplikovat vedecke techniky a diskurzy, duse/sidlo subjektivity, zmizi", tak, ze zeres model psychiky, ktery neni nicim jinym nez intelektualnim konstruktem, jakymsi pokusem o racionalizaci "okouzleni" svetem mytu/virou v nadprirozeno apod., mi prijde fakt smesny takze asi takhle.. z hlediska behavioralnich ved je hlubinna psychologie jen SVETOVYM NAZOREM, ktery si klade za cil vyresit vsechny zahady mysli a chovani na zaklade jedine nevyvratitelne hypotezy, totiz existuje nevedoma mysl - to ti skutecne nedochazi dilema, ktere prameni z nesouladu mezi tim, co "chceme", aby pro nas psychologie delala, kuprikladu vysvetlovat zalezitosti viry, a tim, co nam umoznuje vedecka metoda?? zvlastni to vec, ze podobny sracky jedouci verici povetsinou opomenou, ze existujou tri prdele padnych duvodu pro odmitnuti tvrzeni, ze analyticka psychologie je vedecka - sice si nemyslim, ze jelikoz psychika neni nic jinyho nez produkt biochemickych procesu, psychologie je cela na hovno, ale fakt ze zrovna Jung je ztelesnenim upovidany hustoty a nepruhlednosti, coz paradoxne vypovida o kaleidoskopicke povaze jeho psychologie - do materialu prokazatelne "cetl" sva vlastni ocekavani o strukture a dynamice psychiky, takze kazdy kriticky smyslejici jedinec musi brat Jungovy hypotezy na zaklade viry!! Proc treba myslis, ze vedce nevzrusuji podobne koncepty? jestli ne, tak ver, ze postulovani archetypu psychologum proste unika - samotny postulat je zcela nadbytecny jako reseni neexistujiciho problemu, odpoved na otazku, kterou si nikdo jiny neklade

Je to model psychiky založený na zkušenosti. Já nedělam nic jiného, než že popisuji zkušenost, k čemuž využívám i toho Junga, když učinil stejnou zkušenost jako já. Proto všechno, co píšu, umím zdůvodnit, popsat z několika stran a přiblížit na nějakém příkladu (pokud je to možné).
S hlubinnou psychologií je to trochu jinak, existence mimovědomé oblasti psychiky (podvědomí či nevědomí) je prokázaná, jenom jsou rozdíly v pojetí této oblasti a jejího významu. Hlubinná psychologie na ní nahlíží tak, že má primární význam, a to konkrétně takový, že "v nevědomých procesech spočívá vlastní energie, motivace, organizující a řídící děje, které se projevují v prožívání a chování individua". Je to odůvodněná hypotéza, která se ale obtížně objektivně prověřuje vzhledem k povaze jejího předmětu. Proto je v pořádku, že se ohledně důvěryhodnosti a zájmu odborníků nachází na okrajové pozici. Všechno chce svůj čas, vědecké zkoumání musí projít všemi nutnými cestičkami.
Jung sice opravdu některé své hypotézy dostatečně nepodložil empirickými daty a díky tomu zůstaly nepřesvědčivé, některé ovšem zase naopak přesvědčivé byli a byli vědeckou komunitou přijaty, sem patří koncepty komplexu a introverze/ex­troverze. Koncept archetypu sice přijat nebyl, ale už nevím, kde jsem to četl, že v dnešní době existují v různých oborech jako kognitivní psychologie apod. teorie, které jsou konceptu archetypu velice blízké.

ad soucet:
.."já nedělam nic jiného, než že popisuji zkušenost"..
argument z osobni zkusenost je v ramci diskuse o existenci Boha povazovan za argumentacni klam - presto je vsak pro spoustu lidi mnohem snazsi uverit svedectvim, nez chapat slozita data/abstraktni statistickou realitu - kvantitativni vedecka mereni jsou temer vzdy presnejsi nez osobni vjemy a zkusenosti.. imaginarni "pratele" jsou sice zcela beznym jevem spojenym s DETSTVIM, ale prave proto je nezbytne si uvedomit, ze zkusenost Boha ve smyslu psychologickeho efektu muze vest k pojmove hyperrealite, ve ktere vedomi nedokaze diferencovat mezi skutecnym Bohem nebo reprezentaci Boha, se kterou se interaguje, jako by to skutecne byl Buh.. kognitivni zkresleni nas totiz doslova nuti vnimat domnele smysluplne vzorce v nahodnych datech/ APOFENIE.. diky efektu konfirmacniho zkresleni a selektivnimu pouziti dukazu jsou navic svetske udalosti theisty prokazatelne intepretovany jako znameni od Boha - diky skutecnosti, ze k simulaci Boha dochazi podvedome, neni takovy Buh (vericimi simulovany bez zadne reality) nic jineho nez pouhe SIMULAKRUM

.."existence mimovědomé oblasti psychiky (podvědomí či nevědomí) je prokázaná"..
no tak to ani nahodou - je sice pravda, ze se vedla debata o tom, zda kuprikladu kolektivni nevedomi vyzaduje doslovny ci symbolicky vyklad, ale ve vedeckych kruzich je doslovny vyklad povazovan za PSEUDOVEDECKOU teorii - nikdo totiz nikdy vedecky nedokazal, ze kuprikladu obrazy mytologie a jinych kulturnich symbolu se dedi a jsou pritomne jiz pri narozeni a naopak symbolicka interpretace ma "vedecke" zaklady jen co se pohledu na viru samotnou tyce, tedy ze k ni lide maji/sdileji urcite behavioralni dispozice

.."všechno chce svůj čas, vědecké zkoumání musí projít všemi nutnými cestičkami"..
covece, koho mi to jen pripomina?? uz to mam.. toho kokota JUNGA a jeho "Síla psychoanalytické pravdy je veliká a zvítězí, takze asi takhle.. I kdyz neexistuji zadne "predem" existujici nevedome archetypy pripravene k integraci, lide potrebuji imaginativni metafory, aby dali svetu a sobe samym smysl - pojmy jako "nevedomi“ ci "duse“ jsou proto pravdepodobne nepostradatelne, ale to pouze za predpokladu, ze nejsou "zhmotneny" a zustavaji pouze obrazne - o to spise by meli lide pokladat sve myslenky a prozitky/emoce spise za pomijive "vytvory", pouhe komentare okamziku, nez za nositele nepopiratelne pravdy.. presvedceni, ze jsou kuprikladu "vnitrnim zjevenim", je potencialne velmi nebezpecne (preceneni jejich dulezitosti) - to, v co psychoanalytiku zerouci osoby veri, treba ze jsou poslove z naseho vnitrniho sveta (zazivajici bozske nitro), jsou ve skutecnosti pouze produkty chatrnych a zmatenych interpretaci okamziku - vyporadat se s negativnimi vzorci mysleni se vsak stava mnohem obtiznejsim, pokud jsme v zajeti ILUZE mentalni hloubky - jako nejvetsi pruser vsak vnimam devalvaci racionalniho mysleni, ktera jde ruku v ruce s precenovanim iracionalna

Já tu větu pronesl ne ve věci existence Boha, ale ve věci svých vyjádření o fungování lidské psychiky. Aplikování výroku na záležitost, jíž se netýkal, je považováno za argumentační klam. Osobní zkušeností pro existenci Boha nijak neargumentuju; třebaže jsem prožil zážitek, který bych popsal jako setkání s Bohem, tak ho nepoužívam jako argument pro existenci Boha. Ani by mi něco takového nenapadlo. Jen díky tomu rozumím určitým biblickým obratům a v určité míře teistickým náboženstvím obecně.

Nepsal jsem o kolektivním nevědomí, ale obecně o nevědomí či podvědomí, tedy o mimovědomé oblasti psýché. Taková oblast prokazatelně existuje a zahrnuje veškeré psych. procesy, myšlenky, představy, motivace aj., které si člověk neuvědomuje. Které probíhají podprahově, podvědomě. Psýché nerovná se vědomí; vědomá oblast představuje jenom část psýché.
"nikdo totiz nikdy vedecky nedokazal, ze kuprikladu obrazy mytologie a jinych kulturnich symbolu se dedi a jsou pritomne jiz pri narozeni"
Nic takového taky teorie kolektivního nevědomí netvrdí. A už za Jungova života nějaký (nevim už který) antropolog prohlásil, že disponuje nashromážděným výzkumným materiálem, z něhož umí dokázat, že se obrazy nedědí. Jung si často stěžoval, že jeho teorii archetypů není dostatečně rozuměno a proto že pak u různých badatelů vznikají zbytečné omyly. Podle Junga se nedědí představy, nýbrž formy či možnosti představ. Viz třeba:

Čelím neustále neporozumění, že archetypy jsou obsahově určeny, tj. že jsou druhem nevědomých „představ“. Je proto nutné ještě jednou zdůraznit, že archetypy nejsou určeny obsahově, ale pouze formálně, a to jen velmi podmíněným způsobem. Obsahově určený je praobraz prokazatelně jen tehdy, když je vědomý, a proto naplněný materiálem vědomé zkušenosti. Jeho formu lze naopak, jak jsem vysvětlil na jiném místě, srovnat s osovým systémem krystalu, který do jisté míry preformuje tvorbu krystalu v matečném louhu, aniž by sám měl hmotnou existenci. Ta se projevuje teprve ve způsobu usazování iontů a posléze molekuly. Archetyp je o sobě prázdný, formální prvek, který není ničím jiným než „facultas praeformandi“, a priori danou možností formy představy. Nedědí se představy, nýbrž formy, které v tomto ohledu přesně odpovídají rovněž formálně určeným instinktům. Právě tak málo jako existenci archetypů lze dokázat i existenci instinktů, dokud se tyto neprojeví in concreto. Co se týče určitosti formy, je srovnání s tvořením krystalů zřejmé do té míry, nakolik osový systém určuje pouze stereometrickou strukturu, nikoli však konkrétní tvar individuálního krystalu. Ten může být velký nebo malý, nebo se může měnit na základě různého formování svých ploch nebo na základě vzájemného prorůstání krystalů. Konstantní je jen osový systém ve svých v zásadě invariabilních geometrických vztazích. Totéž platí o archetypu: může být v zásadě pojmenován a má invariabilní významové jádro, které stále jen principiálně, nikdy však konkrétně, určuje způsob jeho projevení. Jak se například v dané chvíli empiricky projeví archetyp matky, nelze nikdy odvodit z něho samého; to spočívá na jiných faktorech.

Existence archetypů není vyloučená, jak jsem psal, existuje pár teorií, které jsou teorii archetypů velmi blízké. Pokusím se je najít, bohužel už si nevybavím, kde jsem to četl. A co se týče zbytku... je trefné, že zmiňuješ pojem iluze, doufám, že jsi dostatečně racionální, aby sis byl vědom, že iluze mohou být stejně tak všechny ty tvoje vývody a pojetí.