Zůstaneme-li u faktů ...
turínské plátno je náboženskou relikvií a církvi je v principu jedno,
jestli je na něm otisk, či kresba nějakého člověka a úplně jedno jestli
to bylo namalováno štětcem, nebo jinou malířskou metodou a také kdy ta
relikvie vznikla. Církev ví, že TP je předmětem náboženské víry a nemá
zájem o nějaké vědecké zkoumání.
Datování předmětů bio-původu metodou C14 je celkem spolehlivá metoda
(čas 50% rozpadu C14 je 5730 let), když je zaručen původ a originalita
zkoumaného vzorku. U turínského plátna je právě nejistota původu
zkoumaného vzorku tím největším problémem. To plátno bylo vystaveno ohni
požáru, bylo promočeno vodou při hašení, bylo opakovaně bráno do rukou a
opravováno jehlou a nití.
Zlé jazyky tvrdí, že právě ten požár a to zázračné zachránění
plátna byl božím zázrakem ... a jiné jazyky se ptají "proč bůh neudělal
zázrak a plátno nebylo boží mocí ochráněno před jakýmkoliv
poškozením?". Nebo "proč bůh dovolil vůbec pořár v božím domě? ".
Náboženská relikvie má (jak psal Ken Follett) za úkol posílit
náboženské nadšení, náboženskou extázi a hlavně nalákat hodně
pobožných na vystavenou relikvii do města, tím podpořit turistický ruch a
milodary nasytit pokladničku kostela, nebo chrámu.
Na zázračnou moc relikvií se v Temném středověku věřilo (i dnes se
najdou věřící lidé) a tak si bohatí a mocní nějakou tu relikvii a
relikvijičku koupili a nechali zabudovat do škapulíře, do meče, nebo do
dřevěného kříže aby posílili svou víru nezranitelnosti v boji, nebo
víru v obchodní úspěch. Pan svatý, jehož částí těla ona relikvie má
být, v nebi rád pomůže člověku na zemi, který má v rukověti meče jeho
zub. Nebo v peněžence šupinu z kapra, či vlas nějakého svatého.