No, řada věřící má tu výhodu, že si pamatují svůj dřívější
ateistický pohled na svět a způsob myšlení.
Ateisté tuto výhodu vesměs nemají, což jim nebrání, aby "s přesností"
nedokázali interpretovat myšlení a pohnutky věřících.
No, řada věřící má tu výhodu, že si pamatují svůj dřívější
ateistický pohled na svět a způsob myšlení.
Ateisté tuto výhodu vesměs nemají, což jim nebrání, aby "s přesností"
nedokázali interpretovat myšlení a pohnutky věřících.
Může to platit i naopak. Já třeba pocházím ze silně věřící rodiny a v mládí jsem také věřil v Boha. Osobnost každého z nás prochází určitým vývojem.
Kdo Boha pozná, tak nemůže říci že neexistuje. V podstatě se ti na Bohu nebo věřících nebo církvích něco nelíbilo a proto si se stal ateistou. Druhá možnost je, že si nikdy Boha nepoznal.
V Boha jsem sice v raném věku věřil, ale nepoznal jsem ho.
Jako ateista si ostatně myslím, že ho nepoznal nikdo, že jsou pouze lidé,
kteří věří, že ho poznali.
Nikdo nikdy ho nepoznal. Je člověkem nepochopitelný, neuchopitelný, nepoznatelný. Tvrdí věřící.
Správný podotek, že každý věřící se narodil jako ateista a víra mu
byla teprve implantována, kdysi bevysvětlitelným okolním světem, pak
vynuceně církví, dnes už to skomírá.
Ateista má dost zkušeností s vírou jako takovou, s její podstatou (každý
má svoji víru), takže posoudit věřícího dokáže, o ten předmět víry
vůbec nejde.