Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Ano, jestliže je psáno "milujte Boha", tak je psáno "mějte k Bohu láskyplný vztah".
Na Nebesích přece.

No ale když ono je psáno milujte Boha svého celý svým.. a bližní své tak jako sebe.

no a?

No a?
Nejen že se nemá ke Slovu božímu nic přidávat ale ani se od něho nemá nic odejímat.

To taky nikdo nedělá. I když toto upozornění platí jenom o poslední knize Bible.

Aha tak že v celé Bibli se Slovo boží měnit může jenom ve Zjevení ne ?
Ale v Příslovích je Př 30,6 Nepřidávej k slovům jeho, aby tě nekáral, a byl bys ve lži postižen.

Nebyla řeč o měnění. A stejně to nikdo nedělá.

Jak to že ne ?
Už jenom překlady co se toho změnilo a co ten očistec a Trojjediný Bůh ?

A ta nebesa jsou kde ?

Dojdi si do kostela, tam to určitě všichni vědí.
Zeptej se a požádej je aby ti ukázali ten pohádkový žebřík, kterým se do nebe po smrti leze.

Nejsem hloupá aby jsem se chodila ptát do kostela: Skutky 17: 24 Bůh nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli..

Nikdo netvrdí, že bohové bydlí v lidmi postavených objektech.
Ale v kostelích mají bezdrátové spojení s nebem, a tím bohové nadšeně sledují, jak jim lidé v kostelích poslušně slouží a jim hudlají a zpívají.

Kostely vystavěli katolíci většinou k nějakým obrazům a neb sochám.

Kostel získal své jméno z modifikace latinského castellum, což znamená malá pevnůstka. Tam se skryli lidi před nájezdy vraždících banditů. I proto se stavěly kostely na návrší s rozhledem do kraje. I proto dostaly kostely strážní věž a zvon slyšitelný na kilometry na který se bije na poplach.
Kostely byly ve středověku jedinými bytelnými stavbami ve vesnici, schopnými pojmout obyvatelstvo obce v případu ohrožení. Je tedy jasné, že byly také zabrány církví, nebo z nařízení církve stavěny.

No ale anglicky je kostel church, tedy církev.

Když je psáno "milujte Boha" tak to ještě porád nevíme jakého a nebo kterého Boha, jestli Odina nebo Zeuse ale když je to upřesněno na "svého" tak to už víme víc, je to o vlastnictví:
"Vlastnictví či vlastnické právo je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby (vlastníka) nad konkrétní věcí."

koho, co "Zeuse" se neříká, říká se Dia...

To je přece jedno, kde je! Pokud něco miluješ, prostě k tomu automaticky máš vztah. Láska je totiž vztah. Jestli miluješ něco uvnitř sebe, nebo někde jinde, to je fuk. Mimochodem, nějaký vztah máš úplně ke všemu. K něčemu pozitivní, k něčemu negativní, k něčemu neutrální. I když o tom třeba nevíš. Neznalost nějakého objektu je totiž taky druhem vztahu k němu. A jestli je to slovo v nějakém přikázání, nebo není, to na věci nic nemění.

No ale přivlastňovací zájméno "svého" v sousloví Boha svého a bližní své tak jako sebe nám určuje kde asi tak je.

No to neurčuje. Určuje pouze čí je. A také to zdaleka není jen o vlastnictví. Jsem třeba vlastníkem svého švagra?

Nebo to snad není můj švagr?

Když můj nenápadný švagr má na zahrádce bagr, tak ten bagr je pořád jen jeho a ne můj, přestože jeho majitel je můj. Teda můj švagr. To je takový čóro móro, že z toho určitě musíš mít noční čůry můry…

No jo, jasně. Slovíčko "můj" vyjadřuje vlastnický vztah jedné osoby k věci. Když někdo vysloví "můj bůh", tak tím má na mysli, že vlastní (svého) boha ... a nikomu ho nedá a nepůjčí.

Není ani komu půjčovat když má každý svého,/svou..