Taky v souladu s tím Carl Jung definuje náboženství takto:
Náboženství je – jak říká latinské slovo religere – pečlivé a
svědomité dbaní a zachovávání toho, co Rudolf Otto výstižně nazval
„numinózum“, totiž dynamická existence nebo působení, jež není
způsobeno nějakým aktem libovůle.
Zdá se mi, že náboženství je zvláštní postoj lidského vědomí,
který bychom mohli formulovat ve shodě s původním používáním pojmu
„religio“ jako pečlivé respektování a zachovávání určitých
dynamických faktorů, jež jsou pojímány jako „mocnosti“: duchové,
démoni, bohové, zákony, ideje, ideály nebo jakkoli člověk pojmenoval
takové faktory, jež ve svém světě zakoušel jako natolik mocné,
nebezpečné nebo pomáhající, aby na ně bral pečlivý ohled, anebo jako
natolik velké, krásné a smysluplné, aby je zbožně uctíval a miloval. V
angličtině o někom, kdo je nadšeně zaujat nějakou snahou, často říkáme
„that he is almost religiously devoted to his cause“ (že je téměř
nábožensky oddán své věci); William James například poznamenává, že
vědec často nemá žádnou víru, „ale jeho temperament je zbožný“.
(konkr.: „Ale naše úcta k faktům v nás nezlikvidovala veškerou
náboženskost. Sama jako taková je téměř náboženská. Náš vědecký
temperament je vroucí a oddaný.“)
Rád bych objasnil, že výrazem „náboženství“ nemyslím nějaké
vyznání víry. Je ovšem pravda, že každé vyznání spočívá původně
jednak na zkušenosti numinóza, jednak ale na „pistis“, na věrnosti
(loajalitě), víře a důvěře vůči určité zkušenosti numinózního
působení a změny vědomí z toho vyplývající; obrácení Pavla je toho
přesvědčivým příkladem. Mohli bychom tedy říci, že výraz
„náboženství“ označuje zvláštní postoj vědomí, které se změnilo v
důsledku prožitku zkušenosti numinóza.
Cicero, De Inventione Rhetorica, II, str. 147: „Náboženství je to, co
projevuje péči o nějakou vyšší přirozenost (kterou nazýváme božskou) a
projevuje vůči ní bázeň.“ Cicero, Pro Coelio, 55: „Zbožné je
hodnověrně svědčit s přísahou věrnosti.“
Ještě stojí za zmínku Slovník analytické psychologie:
Náboženství je jedním z pojmů, které byly definovány v pozdní antice
různě: 1. etymologickým odvozením z religare (lat. re- opět, zpět; lat.
ligare: spojovat) se náboženství definuje jako opětovné spojení člověka
s bohem – Jung komentuje tuto etymologickou souvislost jako odvozenou od
církevních Otců; 2. (podle Cicera) odvozeno z relegere (lat. relegere: něco
opakovat a pečlivě konat nebo dbát) je náboženství svědomitým
uctíváním božského – (viz. obraz Boha) – Jung interpretuje tento
význam jako ten vlastní, původní.