,
Ten 1. má nadpis Kvantování prostoročasu – strašidelné působení na dálku, tak pojednává o okamžitém působení na dálku, vyplývajícím z kvantové teorie, které je v rozporu s teorií relativity, podle níž se informace šíří nanejvýš rychlostí světla a nemůže tak docházet k okamžitému působení, což bylo právě trnem v oku Einsteinovi. Viz vysvětlení EPR paradox v rámečku na začátku článku:
EPR paradox – paradox kodaňské interpretace kvantové teorie zveřejněný v roce 1935 Albertem Einsteinem, Borisem Podolskym a Nathanem Rosenem. Podle něho by pro částice se společným původem mohlo dojít k tomu, že měření na jedné částici okamžitě ovlivní stav druhé částice. Einstein viděl řešení tohoto působení na dálku v neúplnosti kvantové teorie a předpokládal, že existují skryté parametry, které v experimentu nejsou uvažovány. V letech 1976 až 1983 byla existence lokálních skrytých parametrů experimentálně vyvrácena na základě Bellových nerovností.
Je to tam všechno celkem podrobně popsáno. John Bell navrhl způsob, jak by se dala existence skrytých parametrů ověřit:
Toto tzv. narušení Bellových nerovností by znamenalo, že žádná lokální skrytá proměnná (metaforicky řečeno „zapečetěná obálka s předem daným výsledkem uvnitř“) neexistuje a kvantová mechanika je vnitřně konzistentní teorií.
Na počátku 80. let minulého století provedl tým francouzských fyziků pod vedením Alaina Aspecta sérii přesných měření polarizačních stavů fotonů, ve kterých se statisticky významnou pravděpodobností skutečně potvrdili narušení Bellových nerovností, a tedy nelokální charakter kvantové mechaniky (Einsteinovo strašidelné působení na dálku).
I když samotný experiment prokazující narušení těch Bellových nerovností tu popsaný není, ten je v tom druhém článku co jsem dával.
