To, co jsme až dosud slyšeli o člověku, jak jsme uvažovali o jeho osudu
a o jeho vztahu k Bohu, nezní zvlášť optimisticky. Jako by všude, celou
existencí člověka i lidstva procházela trhlina. Ovšem, obraz člověka
vypadá neutěšeně jen tehdy, když tou roztržkou všechno končí. Nebyly
dosud vyřčeny nejdůležitější výpovědi.
Křesťanská zvěst o člověku hlásá, že Bůh chce, aby člověk žil,
ne aby zemřel. Dokonce i Starý zákon mluví o tom, že Bůh nežádá smrt
hříšníka. Tento Boží záměr je mařen tím, že člověk říká své
"ne". Harmonie mezi Tvůrcem a tvorem je zničena, ale současně je tím
zničena nebo alespoň narušena harmonie mezi jednotlivými lidmi a mezi
člověkem a světem. Tento stav je fakticky bezvýchodný, neboť člověk jej
nemůže překonat. Také dnes někteří lidé pociťují svou opuštěnost.
Tento pocit opuštěnosti, "odcizení", je rozšířen všeobecně ..., avšak
vzhledem k Bohu se člověk ze svého odcizení nemůže dostat vlastními
silami. Vzdálil se sice od Boha vlastní silou, avšak sám od sebe se k němu
nemůže vrátit natolik, aby se obnovilo spojení.
Překonat vzdálenost, která nás dělí od Boha, tedy uskutečnit záchranu
lidí - křesťané tomu říkají vykoupení - může jenom Bůh. Bůh to
učinil. Bůh k člověku sestoupil v Kristu a velikost člověka, kterou Bůh
zamýšlel, se v Kristu podivuhodně obnovila. Dobro se skrze něho a s ním
opět stává silnějším než zlo.
Sv. Jan se vyslovil, jak jsme si citovali, že Bůh je láska. Bůh
osvědčil svou lásku nejodvážnějším činem, totiž tím, že vstoupil do
tohoto světa mezi hříšníky. Neboť Ježíš Kristus, Syn Boží, vzal na
sebe lidskou přirozenost a spolu s tím vzal na sebe i tu situaci, v níž bylo
lidstvo. Kristus se stal jedním z nás. Jako jeden z nás vytrpěl smrt. Jako
zástupce lidstva změnil ono "ne", kterým se člověk obrátil proti Bohu, v
"ano". Plnil Boží vůli, jak sám o sobě říká (Jan 4, 34), a tím v
zásadě překonal vzdálenost mezi Bohem a lidmi a zlomil vládu hříchu ve
světě. Bůh člověka neopustil, i když se člověk od něho odvrátil a
řekl mu své "ne". Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu vzal utrpení člověka
na sebe a učinil je svým vlastním údělem. Jde až k jádru věci, až k
jádru onoho předělu, který je mezi Bohem a člověkem, až k hříchu.
Apoštol Pavel se k tomu vyjadřuje, že Bůh se svým Synem "jednal kvůli
nám jako s největším hříšníkem" (2 Kor 5, 21). Ježíš Kristus jde
solidárně s námi až k opuštěnosti Bohem. Sám na kříži volá: "Můj
Bože, proč jsi mě opustil..." (Mt 27, 46). Praví-li svatý Jan, že
"nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává svůj život za své
přátele" ( 15, 13), pak přináší svědectví o tom, že Bůh zde podal
nejvyšší důkaz své lásky. Chtěl lásku a štěstí člověka tak mocně,
že pro ně dal nejvyšším způsobem sám sebe ve svém Synu.
Jen láska činí takové věci, které vedou k utrpení i ke kříži.
Kříž lze vysvětlit jen láskou, neboť ona riskuje oběť i smrt. A touto
láskou vyhledává Bůh člověka, který sám sebe a své spojení s Bohem
zničil. Neštěstí, do kterého se člověk přivedl, nebylo napraveno
trestem, nýbrž láskou. V Kristu právě tato láska přišla k nám na svět.
Je ovšem třeba konstatovat, že ji člověk znovu odmítá, a každé lidské
odmítnutí Boží lásky působí roztržku, působí bolest, působí
smrt.
,
1
1
Jaképak
"dal svého syna".
