jo, řekla církev, dohodla se na tom na koncilech
v nejstarším textu volá "proč jsi mě opustil" jakoby očekával, že ho
ruka Boží sejme z toho kříže, v dalších už zpívá "odevzdávám svou
duši do tvých rukou" jakože vše jde podle plánu...
jo, řekla církev, dohodla se na tom na koncilech
v nejstarším textu volá "proč jsi mě opustil" jakoby očekával, že ho
ruka Boží sejme z toho kříže, v dalších už zpívá "odevzdávám svou
duši do tvých rukou" jakože vše jde podle plánu...
Kristus bere na sebe naši odplatu za hřích, a tou je věčné odloučení od Boha neboli zvané peklo. Proto prožívá to opuštění, aby vykonal za nás tento trest.
S obětováním syna koketoval až Abraham, to Aztékové se s obětováním lidí příliš nepárali, tam to bylo běžné.
Abrahám ve své době přináší revoluci s myšlenkou Boha, který nežádá lidské oběti.
Jaképak
"dal svého syna".
On ho jen použil na pořádání zábavy lidu na Golgotě.
Bohové jsou teoreticky nesmrtelní a také nestárnoucí. Pochopitelně i
vševědoucí, takže Ježíšek věděl od svého narození co se bude dít po
každou sekundu jeho života.
To jsou jen kecy.
Ježíš byl Jidášovým nástrojem na vyvolání revoluce proti Římanům.
Když viděl, že se se nic neděje a obětí se stal jen Ježíš, tak si vzal
život.
To je dobře vysvětleno v této knize
To, co jsme až dosud slyšeli o člověku, jak jsme uvažovali o jeho osudu a o jeho vztahu k Bohu, nezní zvlášť optimisticky. Jako by všude, celou existencí člověka i lidstva procházela trhlina. Ovšem, obraz člověka vypadá neutěšeně jen tehdy, když tou roztržkou všechno končí. Nebyly dosud vyřčeny nejdůležitější výpovědi.
Křesťanská zvěst o člověku hlásá, že Bůh chce, aby člověk žil, ne aby zemřel. Dokonce i Starý zákon mluví o tom, že Bůh nežádá smrt hříšníka. Tento Boží záměr je mařen tím, že člověk říká své "ne". Harmonie mezi Tvůrcem a tvorem je zničena, ale současně je tím zničena nebo alespoň narušena harmonie mezi jednotlivými lidmi a mezi člověkem a světem. Tento stav je fakticky bezvýchodný, neboť člověk jej nemůže překonat. Také dnes někteří lidé pociťují svou opuštěnost. Tento pocit opuštěnosti, "odcizení", je rozšířen všeobecně ..., avšak vzhledem k Bohu se člověk ze svého odcizení nemůže dostat vlastními silami. Vzdálil se sice od Boha vlastní silou, avšak sám od sebe se k němu nemůže vrátit natolik, aby se obnovilo spojení.
Překonat vzdálenost, která nás dělí od Boha, tedy uskutečnit záchranu lidí - křesťané tomu říkají vykoupení - může jenom Bůh. Bůh to učinil. Bůh k člověku sestoupil v Kristu a velikost člověka, kterou Bůh zamýšlel, se v Kristu podivuhodně obnovila. Dobro se skrze něho a s ním opět stává silnějším než zlo.
Sv. Jan se vyslovil, jak jsme si citovali, že Bůh je láska. Bůh osvědčil svou lásku nejodvážnějším činem, totiž tím, že vstoupil do tohoto světa mezi hříšníky. Neboť Ježíš Kristus, Syn Boží, vzal na sebe lidskou přirozenost a spolu s tím vzal na sebe i tu situaci, v níž bylo lidstvo. Kristus se stal jedním z nás. Jako jeden z nás vytrpěl smrt. Jako zástupce lidstva změnil ono "ne", kterým se člověk obrátil proti Bohu, v "ano". Plnil Boží vůli, jak sám o sobě říká (Jan 4, 34), a tím v zásadě překonal vzdálenost mezi Bohem a lidmi a zlomil vládu hříchu ve světě. Bůh člověka neopustil, i když se člověk od něho odvrátil a řekl mu své "ne". Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu vzal utrpení člověka na sebe a učinil je svým vlastním údělem. Jde až k jádru věci, až k jádru onoho předělu, který je mezi Bohem a člověkem, až k hříchu. Apoštol Pavel se k tomu vyjadřuje, že Bůh se svým Synem "jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem" (2 Kor 5, 21). Ježíš Kristus jde solidárně s námi až k opuštěnosti Bohem. Sám na kříži volá: "Můj Bože, proč jsi mě opustil..." (Mt 27, 46). Praví-li svatý Jan, že "nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává svůj život za své přátele" ( 15, 13), pak přináší svědectví o tom, že Bůh zde podal nejvyšší důkaz své lásky. Chtěl lásku a štěstí člověka tak mocně, že pro ně dal nejvyšším způsobem sám sebe ve svém Synu.
Jen láska činí takové věci, které vedou k utrpení i ke kříži. Kříž lze vysvětlit jen láskou, neboť ona riskuje oběť i smrt. A touto láskou vyhledává Bůh člověka, který sám sebe a své spojení s Bohem zničil. Neštěstí, do kterého se člověk přivedl, nebylo napraveno trestem, nýbrž láskou. V Kristu právě tato láska přišla k nám na svět. Je ovšem třeba konstatovat, že ji člověk znovu odmítá, a každé lidské odmítnutí Boží lásky působí roztržku, působí bolest, působí smrt.