,
Mimochodem když už je řeč o té magické praxi, citováno z Lexikonu magie od Nakonečného:
OBĚŤ Hraje důležitou roli jako magický akt a je úkonem, jímž člověk vyrovnává nějaký nadpřirozený zisk. V kultech rozvinutých náboženských úkonů je ritualizována a provádí ji obvykle kněz. Rozlišují se tu různé druhy oběti (smírčí, děkovné a další). Oběť se provádí obvykle zničením, spálením obětiny (zvířete, obilí), jejím uložením na posvátné místo apod. (viz III. kn. Mojžíšova). Ježíš Kristus, Syn boží, se obětoval za lidstvo. Kult oběti v křesťanství je jednak symbolickou vzpomínkou na oběť Kristovu, jednak symbolickým výrazem lidského oddání se bohu. Proto také v křesťanství vrcholí oběť v askezi a sebeobětování vůbec (např. prostřednictvím misijní činnosti apod.). Velmi významnou roli hraje oběť i v hermetické praxi, zejména v magii. Celá příprava na magickou evokaci je druhem oběti a oběť se přináší i v průběhu evokace samé. V bílé magii je to vždy oběť nekrvavá. Krvavá oběť v černé magii má především význam magického magnetu, neboť slouží k přitahování a upoutávání astrálních sil (viz krev). V teurgii je oběť výrazem oddání se teurga evokované inteligenci. Na esoterní význam oběti poukázal, snad nejdokonaleji v celé světové hermetické literatuře, P. de Lasenic (Mysterium oběti, Logos 2/1935, s. 73 n.). Symbolické vyjádření smyslu oběti spatřuje v legendě o oku Hórově: v boji se Sethem ztratil Hór, syn Osírida a Ísidy, oko. Avšak bůh Thovt donutil Setha, aby Hórovi jeho oko vydal a vyléčil je. Hór je pak nevložil zpět do svého čela, ale dal je pozřít mrtvému Osíridovi a vzkřísil jej. Oko je zde symbolem oběti a bylo vždy chápáno jako „zrcadlo duše“, tj. podstaty lidského - zde tedy přeneseně jako oběť sebe sama, tj. oběť nejvyšší. „Oběť sama o sobě stává se pak silou, která se nezastavuje ani před branami smrti“ (P. de Lasenic). Oběť obnovuje rovnováhu ztracenou vytvořením určitého protikladu. Ve staroegyptské ideografii je symbol oběti vyjádřen trojúhelníkem s vrcholem nahoře, v jehož středu je vyznačeno oko. „Lásce a oběti nemůže dát svět protiváhu“ (Lasenic). Proto je oběť silou fascinující bohy. Její archetypický základ je prokázán empirickou vývojovou psychologií: dítě přináší oběť, aby něco získalo pro sebe nebo pro jiné (např. obětuje panenku, aby se maminka uzdravila), aniž by takový akt odpozorovalo nebo se mu jinak naučilo, jak uvádí J. Piaget; je to případ magického myšlení. V hermetismu je nutno rozlišovat oběť aktivní (magickou) a pasivní, jíž člověk „platí“ za peripetie svého bytí a jíž vyrovnává až k okamžiku své smrti ztracenou rovnováhu. To je princip Hermových vah, věčný kyvadlový pohyb misek nesoucích lidské činy a jejich důsledky, který je analogický střídání dne a noci, dobrého a zlého. V mystériu oběti je skryta nádhera i propast esoterně pojaté dynamiky všeho bytí, ale i strašné tajemství magie, poznání a vývoje spláceného dary vlastního života.
