Encyklopedie Diderot z r. 1997, heslo Mýtus:
Symbolický příběh zachycující původní lidskou zkušenost v přírodě a
v historii; jeho obsahem bývá často nastolení řádu v dříve chaotickém,
popř. beztvarém prazákladu světa. Jedná se o vyprávění mimočasové,
jež se cyklicky zpřítomňuje v rituálu a často tvoří víceméně ucelený
soubor (mytologii). Tradičně rozšířené mínění, považující mýtus za
předlogický (předvědecký) způsob interpretace světa, je patrně mylné;
pravda mýtu se opírá o důvěru, které je cizí jakékoli prověřování.
Hlavním smyslem mýtu je identifikovat, harmonizovat člověka a společnost s
daným přírodním i společenským řádem a nikoliv odpovídat na otázky po
povaze světa (interpretovat svět). Civilizační rozvoj vedl k tomu, že
mýtus postupně přestal rezonovat se změněnými sociálními podmínkami,
což vyvolalo potřebu interpretace, popř. revize mytologických výpovědí a
posléze i jeho přímé kritiky. V řecké filozofii tento proces vyvrcholil v
myšlenkovou polaritu mýtu a logu, jež vedla ke vzniku filozofie a vědy.
Filozofie a teologie se tradičně pokoušejí o radikální demytologizaci,
zejména v současnosti však často respektuje hodnotu mýtu jako specifické
výpovědi o skutečnosti a chce být spíše jeho interpretací. –
Mytologická tvořivost a vnímavost pro mýtus nebyla ani v moderní době
zcela oslabena, neboť i pro současného člověka je prvořadě důležitá
potřeba harmonizace života s osobní i společenskou realitou; v tomto smyslu
jsou osobní a společenské mýty předmětem zájmu psychologie a
sociologie.