Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Encyklopedie Diderot z r. 1997, heslo Mýtus:
Symbolický příběh zachycující původní lidskou zkušenost v přírodě a v historii; jeho obsahem bývá často nastolení řádu v dříve chaotickém, popř. beztvarém prazákladu světa. Jedná se o vyprávění mimočasové, jež se cyklicky zpřítomňuje v rituálu a často tvoří víceméně ucelený soubor (mytologii). Tradičně rozšířené mínění, považující mýtus za předlogický (předvědecký) způsob interpretace světa, je patrně mylné; pravda mýtu se opírá o důvěru, které je cizí jakékoli prověřování. Hlavním smyslem mýtu je identifikovat, harmonizovat člověka a společnost s daným přírodním i společenským řádem a nikoliv odpovídat na otázky po povaze světa (interpretovat svět). Civilizační rozvoj vedl k tomu, že mýtus postupně přestal rezonovat se změněnými sociálními podmínkami, což vyvolalo potřebu interpretace, popř. revize mytologických výpovědí a posléze i jeho přímé kritiky. V řecké filozofii tento proces vyvrcholil v myšlenkovou polaritu mýtu a logu, jež vedla ke vzniku filozofie a vědy. Filozofie a teologie se tradičně pokoušejí o radikální demytologizaci, zejména v současnosti však často respektuje hodnotu mýtu jako specifické výpovědi o skutečnosti a chce být spíše jeho interpretací. – Mytologická tvořivost a vnímavost pro mýtus nebyla ani v moderní době zcela oslabena, neboť i pro současného člověka je prvořadě důležitá potřeba harmonizace života s osobní i společenskou realitou; v tomto smyslu jsou osobní a společenské mýty předmětem zájmu psychologie a sociologie.