,
Ondi
nabozenska vira vsak na dukazech zalozena byt vubec nemusi / existuje prece i bez moznosti VIDET ci primeho dukazu
Jo a zapomněl jsem reagovat na tohle. V křesťanství je víra nezaložená
na důkazu dokonce ctností:
"Ježíš mu řekl: 'Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo
neviděli, a přesto uvěřili!'" (Jan 20,29)
Vlastně stejně jako ta důvěra prokazovaná svému partnerovi.
Vlastně stejně jako ta důvěra prokazovaná
svému partnerovi.
Jak prosté a logické.
Partnerovi důvěřujeme teprve až nám dokázal, že si tu důvěru
zaslouží. Získat takový důkaz spolehlivosti partnera není snadné a také
to vyžaduje spoustu času stráveného společně. Třeba na dovolené pod
stanem
Za ctnost se obecně považuje apriorní důvěra svému partnerovi. Podezřívavost se nebere jako normál.
Učedníci mu řekli: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit.“
Apriorní podezřívavost je neodůvodněná. Podezřívavost je ale osobnostní vlastnost a bere se jako tvrdost srdce. Opěvuje se, když svému partnerovi automaticky, a priori důvěřuješ.
„Vlastně stejně jako ta důvěra prokazovaná svému partnerovi.“
Přesně řečeno jako důvěra k partnerovi, kterého jsem v životě neviděl a kterého znám jen z vyprávění někoho, kdo ho taky v životě neviděl a taky ho zná jen z vyprávění někoho, kdo ho v životě neviděl… Takže vlastně úplně něco jiného než důvěra k partnerovi, ne?
je to něco jiného v tom smyslu, že partner může zklamat tvoji důvěru, Bůh nemůže. Je to vztah bez podmínek. V tomhle smyslu je to absolutní důvěra a nedá se získat důkazy protože enní způsob jak důvěru ztratit. Leda ztratit víru.
A principiálně je víra o důvěře. Petr se začal topit když ztrácel víru. Je to zacyklené jedno v druhém a proto se víra nedá "získat" pomocí důkazů... stane se to.
ad ratka:
lehce bych to preformuloval.. "partner může zklamat tvoji důvěru, Bůh
nemůže", protoze NEEXISTUJE 
Bůh co by partnet zklamat může proto taky se Bůh rozhodl nebýt jenom partnerem.
Cokoliv a kdokoliv tě může zklamat pakliže nesplní tvé
očekávání.
To platí jak pro boha, nebo přítelkyni, tak pro tvůj úsudek o vlastnostech
a možnostech oné osoby, nebo oné věci. Tvé očekávání může být nad to
nerealistické.
Názorný příklad: ty miluješ zvířata, mouše neublížíš a na procházce
tě pokouše nějaký pes. Zkrátka jsi očekávala, že tě žádný pes
nekousne, protože ty psy miluješ.
No a třeba ... miluješ svatého Floriánka srdcem, na sporáku pánvička s
olejem, barák ti lehne popelem ... a Floriánek nehne prstíčkem.
Ten problém je v naivitě lidí, že bytosti existující jen v jejich
fantaziích mohou cokoliv učinit. Proto nezakroutí bohové zlosynům krkem.
Miliardy lidí se mohou umodlit ke smrti, bohové nezasáhnou.
Myslím že Bůh existuje i neexistuje současně. Ve stavu neexistence je to potenciál, možnost, určitý vzor...který se stává existencí v momentu existence. Neviditelné se stává viditelným... oboje současně. musím to brát jako tajemství lidskéh Bytí, které si je vědomo sebe sama.
teď koukám jakou jsem napsala blbost... neexistence se stává existencí v momentu existence. Co jsem tím chtěla říct? Asi jsem myslela v momentě uvěodmení si svého bytí, kdy člověk otevře oči a ví že žije. V ten moment si uvědomí že je živý. Ale podstata toho všeho zůstává tajemstvím, neviditelným a nepochopitelným tajemstvím.
„Ale podstata toho všeho zůstává tajemstvím, neviditelným a nepochopitelným tajemstvím.“
No, spíš bych řekl, že podstata je naprosto prozaická, akorát příliš komplikovaná na to, abychom svými mozky mohli zpracovat takové kvantum dat. Jestli se to někdy podaří nějakými superpočítači, je otázka. Takže ano, je tam tajemství. Není ale nejspíš dané nějakým duchovnem, nýbrž jen naší neschopností ho (zatím?) prokouknout.
Nene, vyjádřila jsi to dobře, bezprostředně. Tak jako stvořitelské mýty. Ty mapují tuhle zvláštní a přelomovou událost.
neexistence se stává existencí v momentu existence.
Jaká byla Buddhova zkušenost? Podle legendy se od mládí trápil problémem zrození a smrti. Je to důsledek indického způsobu myšlení, indický duch se trápí problémem cyklu zrození a smrti, nebo, jak bychom dnes řekli my, rozdvojením na subjekt a objekt. Tváří v tvář tomuto rozdvojení, kdy jsou subjekt a objekt protiklady, zakoušíme úzkost a strach, který nás na Západě všechny pronásleduje; a nejen na Západě, ale po celém světě.
Tento problém emancipace od zrození a smrti trápil Buddhu tolik, že nemohl pokračovat v obyčejném životě. Opustil svůj palác a rodinu, a odešel do lesů na úpatí Himaláje. Nejdříve začal navštěvovat filosofy. Tento důraz na rozum byl zcela pochopitelný. Mladí lidé se vždy snaží řešit své problémy pomocí rozumu, a to je odůvodnitelné nejen historicky, ale i psychologicky. Přestože však Buddha několik let studoval filosofii u různých filosofů, jeho problémy se nevyřešily a nacházel se i nadále v sevření cyklu zrození a smrti.
Začal se tedy věnovat morální kázni a asketickým praktikám. Zredukoval své tělesné potřeby na minimum, a podle vžité tradice jedl pouze několik sezamových semínek denně. Po několika letech tak zhubl a zeslábl, že se nedokázal postavit, a když si tento stav uvědomil, pomyslel si: "Zemřu-li dříve než svůj problém vyřeším, nedokončím to, co jsem začal. Musím problém vyřešit dokud jsem naživu, a nejen naživu, ale dokud jsem dobrého zdraví a v plné síle." Začal znovu jíst.
Tak se ukázalo, že ani intelektuální ani morální kázeň nevede k vyřešení tohoto problému. Co ještě zbývalo? V té době žádné jiné řešení neznal.
Náboženský nebo duševní život je něčím co přesahuje pokusy intelektu dosáhnout reality. Některá náboženství zdůrazňují morální snažení, to nás ovšem nepřivede do říše ducha. Jakmile však dosáhneme určité duchovní úrovně, vyzařuje z ní morální život sám od sebe, morální kázní ani intelektem však k této duchovní úrovni nedojdeme. K tomu je nutné přesáhnout aspekt existence, který se vyznačuje rozdělením na subjekt a objekt.
...
Konečné řešení přichází vždy zevnitř. Otázka se musí vrátit tam, odkud vyšla. Musí dojít ke ztotožnění. V okamžiku, kdy se oddělí otázka od tazatele, nelze problém řešit. Lidské vědomí je uzpůsobeno tak, že na počátku je úplné nevědění. Pak se sní jablko ze stromu poznání – nová znalost má za následek oddělení toho, kdo zná od toho co zná. Tak vzniká svět. Jablko nás odděluje od nevědění – ve smyslu nerozpoznávání subjektu a objektu. Probuzení této znalosti mělo za následek vyhnání z ráje. Je v nás ale vytrvalá touha vrátit se k stavu předcházející nevinnosti, ke stavu, v kterém není žádné oddělení, žádné vědění – do doby před oddělením subjektu od objektu, do doby, v které byl pouze Bůh, a to Bůh ve stavu před stvořením světa. Oddělení Boha od světa je zdroj všech našich problémů. Je v nás vrozená touha znovu se s ním spojit.
...
Během celého týdne prošel Buddha příšernou zkouškou. Všichni takovou zkouškou do určité míry procházíme – někteří více, někteří méně, nikdo se jí však nevyhne. Když dosáhly jeho problémy vrcholu, vědomí subjektu a objektu náhle zemřelo a ponořilo se do nevědomí. Pokud máme vědomí, existují vždy dva aspekty: subjekt a objekt – tazatel a otázka. Tento stav vede k duševním mukám. Vědomí se ale může ponořit samo do sebe. Tento stav se nazývá SAMÁDHIH, stav absorpce v meditaci. Psychologicky je to kompletní stav nevědomí. Ani tento stav však není konečný. Musí přijít probuzení. K němu obvykle dochází pomocí smyslové stimulace. Když se nacházel Buddha ve stavu samádhih, spatřil náhle ranní hvězdu. Hvězdné paprsky prošly jeho okem, dotkly se nervu a prošly k mozku, jak bychom řekli my dnes, a Buddha se probral z nevědomí a přešel do stavu vědomí. Z naprosté jednoty vzniká separace, a tak vzniká svět. To co nazývají buddhisté osvícením je stav, kdy se počíná pohyb ze stavu nevědomí do stavu vědomí neboli do stavu, v kterém si uvědomujeme subjekt a objekt. Okamžik, v kterém si toho začneme být vědomi, je okamžikem osvícení.
Řečeno volnými teologickými termíny, když pomyslel Buddha poprvé na stvoření světa, když se tato myšlenka poprvé pohnula v jeho mysli, když si začal něco přát nebo myslet (přání je ve svém základu myšlením), v tom okamžiku poznal sám sebe. V ten samý okamžik začal existovat svět. ...
http://soucet.wz.cz/dila/budhismus/4_es_zen.htm
taky si myslím že problém je v rozdvojení na subjekt a objekt. Dokonce tuším... (možná) že tohle j první hřích. Toto vydělení se z jednoty Bytí do izolovaného "já" kdy jednotlivé já se považují za samostatné jednotky ačkoliv jsou vrostené do jediného společného Bytí.
Přesně tak. Strom poznání dobrého a zlého = strom uvědomění si sebe sama. Zvědomění sebe sama se vší fenomenologií, která to provází - vznikem individuality (psychické osoby, osobnosti), je oním dědičným hříchem.
V tom odkazu, co jsem dal, a z něhož je to zkopčeno, je pak pasáž Satori, tam je to dělení na subjekt-objekt ještě dál rozvedeno.
Nebuď tak dětinsky naivní.
Ty každý den, podle tvých výroků, prosíš boha o to, či o ono ... a???
... a prdlajs !!! 
četla. a pořád tomu věřím co jsme napsala. Překážkou je jen člověk nikoliv Bůh.
Jak vidno, ani pobožní neberou svého boha vážně.
Denně boha o něco prosí a nikdy ani náznak boží reakce. To pocítil
Kukulín větší úlevu, když vrbě prozradil, že král má oslí uši, ale
nemohl počítat, že ho vrba zákeřně zradí.
«V křesťanství je víra nezaložená na důkazu dokonce ctností: "Ježíš mu řekl: 'Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!'"»
No právě, to je přece ten největší kámen úrazu, že slepá víra se
bere jako ctnost! Věř všemu, co ti řeknou ti, o nichž věříš, že jsou
prostředníky mezi tebou a bohem! Co jiného už si můžou přát
„bačové“ ovčích stád, než aby jejich ovce na tenhle koncept
přistoupily a nechaly si nakukat, co pasákovi libo?
A taky pádný důvod, proč soudný věřící nemůže svou víru
ztotožňovat s pravdou. Bohužel jich to spousta dělá – a nevěřící (či
jinak věřící) jsou potom bráni jako popírači pravdy… Co následuje,
nemusím asi popisovat.
My se tu vlastně hádáme skoro jenom s těmi, kdo přesně tohle dělají. A ještě si myslí, jak jsou nevěřící hloupí…
Bohužel to není tak jednoduché jak si myslíš. Domnívám se že je to naopak těžké.
V tom Ježíšovo výroku ale není řečeno "Věř všemu, co ti řeknou ti, o nichž věříš, že jsou prostředníky mezi tebou a bohem!" Vůbec nic takového tam není, nevim, jaks na to přišel. Ježíš se už dávno předtím, v průběhu svého působení mezi Apoštoly směrem k nim podivuje "tak dlouho jsem s vámi a vy jste stále ještě nepoznali, kdo jsem?" Přitom je v bibli několikrát popsáno, že během Ježíšovo kázání nebo dohadování se s farizeji "v něj mnozí ve svých srdcích uvěřili". Ta výtka Tomášovi je posledním Ježíšovo poučením a naznačuje, že stát se věřícím na základě přímých důkazů není zdaleka tak hodnotné, jako stát se jím na základě svého srdce.
„…stát se věřícím na základě přímých důkazů není zdaleka tak hodnotné, jako stát se jím na základě svého srdce…“
Ale to je přece to, co se snažím sdělit: slepá víra má být hodnotnější, než pochybnosti a snaha o ověření. Ježíš přece měl být prostředníkem mezi bohem a apoštoly. A nedostatek víry bez důkazu jim vyčítal. Tak co to je sakra jiného, než to, co jsem napsal?
v kresťanstve neexistuje slepá víra, to je len bohapustá snaha o ospravedlnenie svojej neviery...každá voiera má oči, je živá, je aktuálna a každom čase, je pre život, má základ, má podstatu, má obsah, má prax - a k niečomu vedie, nevedie do prázdna...
Pokud ti víra znemožňuje vidět z ní ven, že nejsi schopen připustit, že je to opravdu jen víra, pak sorry, ale taková víra je slepá jak patrona.
Visitore, ty jsi uzavřen v jediné myšlenkové budově, jejíž interiér sice znáš do posledního detailu (i když fungování některých zařízení ti uniká), ale nejsi schopen se na ni podívat zvenčí, protože odmítáš vykouknout ven. Detailní znalost toho baráku považuješ za detailní znalost světa. Co je mimo ten barák, považuješ za zlo, nebo přinejmenším za nesmysl. A neuvědomuješ si, že ti, kdo se na ten barák dívají zvenku, sice neznají jeho veškeré podrobnosti, zato ale vidí, že existuje mnoho jiných baráků, podobných nebo úplně jiných, a ty také fungují. Dokonce je tu i dost volné krajiny, kde se dá žít i bez uzavření v nějakém baráku. Ale to ty vidět nechceš. Ty ten svůj barák považuješ za celý svět, jediný hodný toho označení. A jen v něm jsi ochoten hledat pravdu, i když ta může být kdekoliv, a v něm vůbec být nemusí.
no, čo píšete, sú nezmysly, podsúvate akési svoje detinské predstavy - - ja mám veľmi dobré znalosti sveta viditeľného i neviditeľného - 7 rokov som riadil oddelenie molekulárnej imunológie na vedeckej inštitúcii (som biochemik) s asi 20 ľuďmi, mám okolo 70 vedeckých prác, mám (pozeral som si to teraz) 605 citácií, 2x i v Nature...som otvorený človek, videl som a poznal svet...a tieto "detinskosti" mi nepodsúvajte - kresťanská viera v Boha zjaveného v Kristovi je úplne o niečom inom, sú tisíce veriacich vedcov, a hlboko veriacich (i nositeľov Nobelovej ceny)...toto, čo píšete, môžete napísať tupým a nevzdelaným...
Je nepodstatné, co jsi nebo co jsi byl. Podstatné je, že sis pro své myšlení vymezil pouze prostor ohraničený existencí boha a pravdivostí Bible. To je ten tvůj uzavřený barák, ze kterého odmítáš vyhlédnout a posoudit některé věci i bez přefiltrování svou vírou. Pokud nepřipustíš, že pohled někoho, kdo se na svět nedívá přes tvou víru, může být pravdivější, než ten tvůj, jsi ve svém myšlení velmi podstatně omezen. A je jedno, jestli jsi vědec, nebo čistič kanálů. Pravdu, která může být kdekoliv, hledáš jen v prostoru, který sis pro hledání určil, i když vůbec nic nezaručuje (a ani nenaznačuje, dokud toto omezení nepřijmeš), že bude právě v něm.
ja netvrdím, že veriaci je pravdivejší, alebo nie, to nechám na
každého...ale nesúhlasím s vašou rétorikou "filtrovania vecí vierou" - a
naprosto nesúhlasím, že "viera mentálne a inak obmedzuje", že Boh veriaceho
obmedzuje, že veriaci žije v "baráku", že veriaci má ho za nejakú
"berličku", a pod.- naopak, viera otvára ďaleko širší priestor a obzor
pozerania sa na veci tohto sveta a Vesmíru/na stvorenie, i veci
transcendentálne, ním nepochopiteľné, alebo len čiastočne
pochopiteľné...
...viera neobmedzuje, viera naopak nesmierne rozširuje videnie a obzor do
neskutočnej výšky a hĺbky, šírky i hĺbky myslenia...Pavel to krásne
povedal v liste Efezanom: "..."aby sme v Bohu moli pochopiť a porozumieť
výšku a hĺbku, šírku a dĺžku - poznať totiž lásku a moc Boha v
Kristovi, ktorá prevyšuje všetko poznanie" - tým Pavel zdôrazňuje, že
všetko stvorené - živé i neživé, je v láske Boha zjaveného v Kristovi -
neviem pochopiť toho, kto trochu pozná tento svet, hlavne jeho vedu (hlavne
prírodné) - že to nie je v moci Boha, ako sa kto inými očami a iným
vyhodnocovaním rozumu môže pozerať na všetko - na tú krásu a dokonalosť,
dokonalý systém stvorenia, - na všetko, čo skúmame vo vede a registrujeme
našimi zmyslami a rozumom, ..proste - nechápem!
No ano, já nepopírám, že v tom baráku může být krásně, že je tam stále co objevovat a že spousta jeho obyvatel ani netuší, že existuje nějaký svět za jeho zdmi. A lze v tom domě bez problému a hodnotně prožít celý život. Pokud ti tedy nevadí, že si tím odepřeš všechno, co je venku. Tedy hlavně všechny další možnosti pohledu na svět, než skrze tvou víru. Tím si totiž své možnosti nerozšiřuješ, ale zužuješ. Nejsi schopen pochopit nic z toho, co se vylučuje s existencí tvého domnělého boha, protože neumíš ani v myšlenkách na chvilku připustit, že existovat nemusí. To myslím tím tvým nevycházením z toho domu. Omezil jsi své myšlení jen na to, co platí za předpokladu, že bůh existuje. Nic jiného posoudit neumíš a hlavně nechceš. Takže pravdu hledáš jen v té své ohrádce. Nebo domě, to je jedno, jaký příměr použiješ. I když tam ta pravda s víc než slušnou pravděpodobností vůbec není.
Posledních pár vět tvého příspěvku je jen konstatování, že nechápeš lidi, kteří své myšlení takto omezit nechtějí. No, a to je způsobeno právě tím tvým omezeným myšlením. Krásu a dokonalost můžeš vnímat, i když k jejímu vysvětlení nepotřebuješ boha. Ani ty ho vlastně k vysvětlení nepotřebuješ, protože jím stejně nic nevysvětluješ, když stejně nevíš, jakým mechanismem by ty své zázraky měl konat… Jen prohlašuješ: „To Bůh!“ A to pochopení světa nijak nepozvedá.
Krásu a dokonalost můžeš vnímat, i když k jejímu vysvětlení nepotřebuješ boha....boha nepotrebujem,ale potrebujem Boha - krásu a dokonalosť môžem vnímať, ale to nestačí, to je málo - to je intelektuálne veľmi slabé, múdry si dáva ďalšie a širšie otázky - krása a dokonalosť (viazaná hlavne na život) je výsledok dokonalého programu, systému vytvoreného dokonalým vedomím a mocou...je jednoduché hovoriť len to B (vnímať, obdivovať krásu, a pod.), ale v intelekte si treba dávať otázky A (kde je toho príčina - rozumný, intelektuál, vedec si dáva otázky príčiny, príčinnosti príčin, ktoré musia viesť k nejakému intelektuálnemu zmyslu) - to je to A - a to nerobíte - a kto to nerobí, nemyslí, a nespráva sa seriózne, len povrchne, alibisticky, a i pokrytecky...
Není žádný dokonalý program, dokonalé vědomí, dokonalá krása.
Všechno je relativní a v procesu neustálých změn. Je velmi povrchní a
zjednodušující hledat ve všem nějaký vyšší intelektuální smysl. Nic
nenasvědčuje tomu, že za vším je působení nějakých nadpřirozených
sil, např. Boha.
Pokud jde o Bibli, mnohokrát jsme na tomto fóru prokázali, že to není
žádný "etalón pravdy".
Nevěřit v existenci Boha je tedy zcela logické.
Tam není řeč o slepé víře, ale o víře vycházející ze srdce (z citu). Její nedostatek či přímo absenci jim vyčítal. Tady je speciálně řeč o víře v Ježíše coby Boha-spasitele, ale v principu to platí obecně pro víru v Boha jako takovou.
