V roce 2008 byla situace úplně jiná. Po rozpadu SSSR došlo k mnoha
změnám, které některé bývalé svazové republiky nedokázaly rozchodit.
Rusko dávalo vždy jasně najevo, že si nepřeje mít NATO hned u svých
hranic, a Gorbačovovi se dostalo od představitelů USA a NATO ujištění, že
se tak nestane. Přesto se NATO neúprosně roztahovalo až k jeho
bezprostřední blízkosti, a v roce 2008 se začala ucházet o členství v
NATO i Gruzie a Ukrajina, a přes všechny předchozí sliby Gorbačovovi se jim
dostalo ujištění, že budou v NATO vítáni, tedy pokud splní předběžné
požadavky. Tehdejší gruzínský prezident Saakašvili si byl dokonce natolik
sebejistý v tom, že by Gruzii už tehdy NATO přispěchalo na pomoc, kdyby
došlo k nějakému konfliktu s Ruskem, že neváhal a začal Rusko provokovat
ozbrojenými výpady do Abcházie a Severní Osetie, osídlené převážně
rusko-jazyčným obyvatelstvem. To se mu posléze vymstilo, protože Rusko vzala
tato území pod ochranu a udělala z nich autonomní republiky. Saakašvili byl
následně v Gruzii svržen a uvržen do vězení, kde byl stíhán za korupci,
aby pak požádal o ukrajinské občanství a stal se dočasně starostou Oděsy
na Ukrajině. V roce 2013 začalo docházet k podobným provokacím i na
Ukrajině, po "majdanu" a následném svržení Janukovyče... Další vývoj
už známe.
Nicméně, Ukrajina se ze zkušeností Gruzie moc nepoučila a dál usilovala
o členství v NATO a v EU, a věřila slibům západu o tom, že se brzy
dočká, i když kvůli své zkorumpovanosti neměla moc šancí uspět, takže
nakonec všechno dopadlo tak jak to dopadlo. Vinit z toho jenom jednu stranu je
opravdu hloupé. Tvrdit, že "za všechno je odpovědný Putin" a že
"rozeštvává rusko-ukrajinské vztahy jen kvůli svému egu" je poněkud
naivní - nic není černobílé. Všechno má svoje příčiny a následky.
Chce to dívat se na historii trochu s odstupem, a nehltat jenom současnou
pro-ukrajinskou propagandu.