Na diskutnících se kdysi vyskytoval nick s názvem Chciumritvlese.
Ta představa mi byla velmi sympatická. Klid, žádné houkačky a zběsile
pobíhající zdravotníci...
Jednou, ještě na koleji, tedy v pravěku, byla u nás vedle na pokoji studentka medicíny, učila se u nás na zkoušky, tak jsme spolu chvílemi povídaly. Nevím jak, došla řeč na sebevraždu (což nikdy nebylo moje téma), ale ona mi otevřela ten pohled - co takový čin udělá s okolím, jak dolehne na ostatní, že je to vlastně velmi sobecké od toho sebevraha. Zajímavé je, že takhle jsem o tom nikdy předtím nepřemýšlela. Člověk vždycky někoho opustí, i když žije jakoby sám. Co myslíš?
A nemyslíte že je sobecké nenechat někoho odejít?
Myslím si, že každý má svůj život a pokud má čistý stůl, nenechá
někomu třeba dluhy a já nevím co, co jsem tak slyšela kolem mě od
známých a přeje si odejít, jelikož už to tak cítí a má na to tu sílu,
kterou jsem osobně nikdy nenašla, když to byla potřeba, neměl by mít
takový člověk právo, sám si rozhodnout co s jeho životem?
Není sobecké to brát jako sobeckost, že nám někdo takový odešel?
Může to bolet, ale pokud to tak cítil, proč ho nechávat v životě a
nechávat ho trápit dál. Však jestli je někdo tak daleko, že ho život už
vůbec netěší a jen ho ubíjí, proč ho držet někde násilím. Jen proto,
že to tak chceme my? Ale necítíme, že on je totálně nešťastný a v tu
chvíli my jsme sobečtí natolik, že ho necháme v bolestech jen proto,
abychom uspokojili svou potřebu vlastnit?
Toť otázka :-)
Ne, nemyslím.
A rozhodně nejde o potřebu někoho vlastnit. Špatný pocit mají určitě i
lidé, jejichž soused spáchá sebevraždu. Nemyslíš si snad, že lidé
vlastní své sousedy ..
Navíc jde nejvíc o to, co sebevrah působí sám sobě vzhledem k jeho
dalšímu, posmrtnému směřování.
Upřímně, není moc moudré vést rozhovor takovým směrem. Co chceš nebo nechceš je tady úplně jedno. A ne, není to otázka.
Nemluvím o lítosti :-) mluvím o bolesti a cítění, že nemohu snést,
že mi někdo odešel ze života, nebo že by mi někdo odešel ze života. Ať
už jakkoliv. Samozřejmě smrt, kdy není návratu, pro někoho je, ale to
nemohu soudit, nemám tolik načteno a nejsem ten typ člověka, že má takovou
víru, velice bolestivé, jelikož je to dost často spojené s láskou, ne
touhou.
To se sousedy, i když leckdy i jo nemá vždy co dělat. I když. :-)
Jsou i tací co nesnesou že jim smrtelně umírá třeba pes a než aby ho
nechali uspat, tak ho zkouší všemi způsoby "zachránit", protože by jim
tolik chyběl a protože ho tolik milují a protože dle mého sobecky chtějí,
aby s nimi byl co nejdéle, ale nevnímají, že už je jeho čas a jen mu
prodlužují trápení. Tak to vnímám. :-)
Samozřejmě přijde někdo, kdo ti řekne, že to dle něj je správné se
pokusit ho vyléčit. Ale osobně mi to přijde sobecké, když je jasné, že
už mu není pomoci a této vlastnosti dost často rádi využívají vetové,
tak jako jiných slabostí nás lidí. :-)
Nevím, zda věřím na posmrtný život. Nemohu soudit, zda je, nebo není.
Nesetkala jsem se s kýmkoliv, kdo by mi dokázal, že to je tak, nebo tak. Ani
mi nebylo dáno, to poznat. :-)
Tak jako jde o cokoliv podobného, nemohu říct, že to je nebo není, jelikož
vím, že nevím. :-)
Doporučuju trénink mysli.
Pak nebudeš řešit svoje nesmysly ve chvíli, kdy někdo jiný píše o
sebevraždě.
Myslíš tebe? Jelikož mě nepřipadá, že by tu někdo jiný psal o
sebevraždě. :-)
Tedy ne v tom smyslu, ve smyslu, že ji opravdu plánuje.
Joo polemizace, to je jiná. :-) Ale třeba mám jen pro to špatný cit, tak se
hluboce omlouvám.
A už 
Lepší usnout. :-) teda za mě :-) a už se neprobudit.
Škoda, že není eutanazie povolená ve všech zemích. Na druhou stránku, kdo
by určoval, jak na tom kdo opravdu je. U smrtelně nemocných, kdy mají ke
konci neskutečné bolesti by to bylo jasné, ale co ti ostatní?
Je to dost zneužitelné a známe lidi...
Ve spánku se umírat nemá.
Vzhledem k tomu, že je to nejdůležitější okamžik života, je dobré být
při vědomí. 
Nevím, nerozumím tomu, nemám načtené. :-) ale přijde mi to, jako pěkná smrt.
