Říkal si Človíček...
Neměl vzhled ani důstojnost.
Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný,
že jsme po něm nedychtili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl,
muž plný bolestí, zkoušený nemocemi,
jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář,
tak opovržený, že jsme si ho nevážili...
Živý Bůh, náš Otec, ho postihl pro nepravost nás všech!
Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni...
Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na
porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel...
Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení?
Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel,
ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti...
Ale vůlí Živého Boha bylo ZKRUŠIT HO NEMOCÍ,
aby položil svůj život v oběť za vinu.
On! Člověk Syn Boží!
On! Prvorozený a Jednorozený Syn Živého Boha!
Ale opakuji, usmíval se a říkal si prostě a pokorně: Človíček...