Rozcestník >> Politika >> Diskuze k aktuálním zprávám

Roger Douglas v článku pro australský čtvrtletník "Policy" (přetištěno podle V. Klaus: Novozélandské vidění problému, Občanský deník č. 184, 1991) vyhlásil následující desatero zásad úspěšné ekonomické reformy (ponecháme na uvážení čtenářů, do jaké míry se těchto zásad držela česká cesta transformace):

1. Pro kvalitativní změnu politiky je třeba mít kvalitní lidi. Úspěch novozélandské reformy byl založen na tom, že lidé, kteří se neuměli nebo nechtěli přizpůsobit nové situaci, byli nahrazeni jinými. Nesmí se stát, aby kvalitní lidé zůstali mimo a spokojili se s kritikou vládní politiky.
2. Ekonomika je organickým celkem a nikoli sbírkou nesouvislých částí. Proto je třeba realizovat reformu jako celý "balík" změn, nikoli jako izolovaná opatření. Není pravda, že je rázná reforma politickou sebevraždou - pomalá reforma dává čas a prostor odpůrcům pro mobilizaci svých sil.
3. Reforma musí být rychlá, ale nemůže být okamžitá. Optimální řazení reformních kroků je snem katedrových teoretiků, ve skutečnosti je třeba postupovat pragmaticky, jakmile se naskytne příležitost k reformnímu opatření, je ho třeba okamžitě využít.
4. Jakmile se jednou začne, je třeba nepřetržitě pokračovat. Pro odpůrce reformy je obtížné mířit na pohyblivý terč, je třeba stále vysvětlovat klíčový význam propojenosti jednotlivých reformních opatření.
5. Klíčem ke kredibilitě reformy je konzistentnost hospodářské politiky a permanentní komunikace s veřejností. Nesmí se ztrácet ze zřetele střednědobé cíle, nesmí se dělat krátkodobé ústupky. Začíná-li se ztrácet důvěra v reformu, je třeba udělat rychlý, velký reformní krok.
6. Lidé nemohou spolupracovat, nevědí-li, kam míří reformní proces. Je třeba - je-li to možné - oznamovat reformní opatření předem, Roger Douglas říká: "pes na honu musí stále vidět svého zajíce".
7. Úspěšná reforma není možná, aniž věříme veřejnosti, respektujeme ji a včas ji informujeme. Největší chybou je předpoklad politiků, kteří si myslí, že jsou chytřejší než jejich voliči. Lidé mají ve svém celku velký smysl pro realismus a to nesmí být podceňováno. Neměly by se podceňovat ani pohnutky a úmysly politických odpůrců, nemusí být vždy tak nízké.
8. Politik musí stále vzbuzovat důvěru, nesmí vypadat unaveně a ustaraně. Důvěra veřejnosti vychází z toho, jak přesvědčivě reformní politik vypadá a mluví, politik je velmi pečlivě sledován a nesmí na to zapomínat.
9. Nemocná ekonomika nemůže být transformována v ekonomiku zdravou pomocí státní regulace. Naopak ekonomické zdraví může být dosaženo jedině uvolněním energie každého člověka, klíčem je proto všeobecná deregulace a vytvoření podmínek pro svobodnou volbu občanů.
10. Je-li politik na pochybách, měl by si položit otázku: "Proč jsem politikem?" Nikoli proto, aby měl vyšší příjem, služební auto a podobné výhody. Je politikem proto, aby přispěl ke změně budoucnosti země. Proto nemůže být jeho cílem potěšit a uspokojit všechny lidi hned teď, musí je naopak postavit před vážná rozhodnutí a nesnadná řešení. Jedině tak může bt skutečným politikem.

Tristní situace novozélandské ekonomiky byla způsobena kombinací extrémního sociálního státu s extrémním socialistickým vměšováním do ekonomiky: Obrovské subvence farmářům, exportní podpory, vysoká cla a jiné protekcionistická opatření, povinné členství v odborech, vysoké daně (sazby až 66 %), přemrštěné sociální dávky. Místo daně z přidané hodnoty existovala velkoobchodní daň, která byla na různé výrobky různá, od 0 do 60 %. Celá odvětví byla postátněna, např. energetika, telekomunikace, železnice, ale i stavebnictví, výroba masa, tiskárny nebo bankovnictví.

Když se stal ministrem financí Roger Douglas, jeho cílem bylo ekonomiku výrazně zreformovat - a hlavní překážkou bylo, že skoro každý měl ve strnulé ekonomice nějaké speciální výhody, o které nechtěl přijít (právě proto byla ekonomika tak strnulá). Pokud by chtěl jít cestou postupných reforem, musel by některým skupinám privilegia sebrat, aniž by jim na jiné straně pomohl. Vláda proto zvolila šokovou strategii - téměř jednorázově odebrala výhody všem: Dotace farmářům, zrušila dovozní cla, rychle privatizovala státní podniky, povolila vstup zahraničním investorům (kteří měli dříve zakázaný vstup do země), atd. Skoro všichni si tak pohoršili, ale zároveň i přilepšili - lidem se zvýšila kvalita i výběr zboží a služeb, zatímco firmám klesla řada dříve vysokých nákladů na infrastrukturu, dopravu, telekomunikace a samozřejmě došlo ke snížení daňové zátěže. Díky privatizaci železnic a přístavů klesly dopravní náklady o polovinu, což výrazně podpořilo export.

Razantní byla samozřejmě daňová reforma. Systém různě vysokých daní z obratu byl nahrazen daní z přidané hodnoty ve výši 10 % a později 12,5 %. Daň z příjmu právnických osob byla snížena z 48 % na 33 % a osobní daně byly redukovány na dvě skupiny, 24 % a 33 %. Později, již za vlády "pravicové" Národní strany, která v reformách pomalejším tempem pokračovala, byly odbourány majetkové daně. Podle studií novozélandský daňový systém po reformách ve srovnání s jinými státy nejméně deformoval ceny a ekonomiku. Paradoxně vláda v roce 1990 padla, když ministr Douglas navrhl zavedení rovné daně. Popularita vlády následkem Douglasova odstoupení klesla o 15 procent a vláda prohrála následné volby. Volby se tedy dají prohrát nejen kvůli propagaci rovné daně, ale i díky jejímu odmítnutí.

Cílem měnové politiky byla samozřejmě cenová stabilita. Zákon uložil centrální bance sledovat pouze inflaci, a to v rozmezí 0-2 %. Dříve vysoká a především často se měnící výše inflace se tak stabilizovala na úrovni pod 2 %.

Zajímavá byla reforma státní správy: Ministerstvo uzavírá pětileté smlouvy s vedoucími ministerských oddělení, kteří mají jasně stanovené cíle a rozpočet úřadu. Pokud jsou úspěšní a ušetří, mohou si část "výdělku" ponechat. Pokud však nedostojí smlouvě a neplní cíle, jsou bez milosti propuštěni.

Jak bylo možné, že levicová vláda prováděla tak rozsáhlou liberalizační politiku? Roger Douglas odpovídá, že jediné, co vláda udělala, bylo odstranění privilegií.

Jaké byly výsledky reformy? Došlo k výraznému zlepšení kvality zboží i služeb, které sice statistiky HDP obvykle nezapočítávají, ale které výrazně zvyšují životní úroveň. Zatímco v době nástupu reformní vlády ekonomika stagnovala, během reforem se růst zvýšil na 2-3 % (ovšem s nezapočítanou zvyšující se kvalitou služeb) a v devadesátých letech dosahoval až 6 %. Zároveň klesla inflace a také nezaměstnanost, i když v oblasti nezaměstnanosti se výsledky dostavovaly poměrně pomalu a k současné minimální nezaměstnanosti se dospělo až nějakých 10 let po zahájení reforem. Podle Rogera Douglase také došlo k rozvoji dříve zaostalých regionů, neboť se reformou a privatizací státních drah a přístavů výrazně snížily dopravní náklady.