V rozhovoru Bennett dále vysvětlil: "V té době jsem měl
dojem
Ukrajinci nesouhlasili s mírem, protože jim to nebylo umožněno. Nejprve
se museli zeptat Američanů na všechno, o čem diskutovali," a pokračoval:
"Ale na konci (mírových jednání) se nic nestalo. Můj dojem byl, že
se nemůže nic stát, protože o všem ostatním se rozhoduje ve
Washingtonu. To se mi stalo osudným.
Tato počáteční podpora se však rychle změnila v hořkou, protože NATO
se postavilo proti jakýmkoli takovým jednáním, dokud Rusko nestáhne
všechny své jednotky z ukrajinského území. To ve skutečnosti
zabilo všechna jednání.
Michael von der Schulenburg, bývalý náměstek
generálního tajemníka OSN (ASG) v mírových misích OSN
Pomohl Boris Johnson zabránit mírové dohodě na Ukrajině? (Proč
otazník?)
Zahájili jsme naši sbírku pro rok 2023
Když ne vy a my, tak kdo tedy? Jsme komunita, která umožnila vznik projektu
BRAVE NEW EUROPE. Nedopusťme, aby tento nerušený a necenzurovaný přístup k
politice, ekonomice a klimatickým změnám vyprchal. Státní a mainstreamová
média nejsou alternativou. Přispějte ZDE
====================================================
Role Borise Johnsona a USA
Ze zpětných analýz lze obecně spolehlivě říci, že jarní mírové
rozhovory zkrachovaly kvůli změně válečné situace, a to jak přímo v
poli, tak mezinárodní. Ruská strana mohla zpočátku donutit ukrajinskou
poměrně snadno k neutralitě i k přijetí vojenské přítomnosti na Donbase,
chtěla však více a postupně původní nátlakovou sílu ztratila.
Roli sehrálo vystřízlivění ohledně stavu a reálných možností ruské
armády, nárůst přesvědčení na Západě, že se Ukrajina dokáže
ubránit, a nabídka příslušné pomoci, jakož i společenská nálada na
Ukrajině po Mariupolu, Boroďance či Buče. Patří se připomenout, že
Zelenskyj od začátku sliboval o jakékoliv mírové dohodě referendum.
Sám slavný zdroj Ukrajinské pravdy z prezidentova okolí na začátku května
2022 připustil, že kdyby Zelenskyj dostal návrh dohody v dubnové podobě v
prvních dnech invaze, bez zaváhání by jej přijal — že se však v
důsledku pozdější události situace změnila. Obecně už po uhájení
Kyjeva, tedy ke konci března, ochota Rusku ustupovat klesala.
Výklad návštěvy Borise Johnsona z 9. dubna v Kyjevě jako rozhodujícího
okamžiku je celkově pochybný. Jednak jsou z k dispozici již zmiňované
výpovědi lidí, kteří jednání při návštěvě vykládají jinak. Jednak
je zřejmé, že ať už Johnson řekl cokoliv, působila zde i řada jiných
faktorů. A víme také, že dynamika jednání mezi Ruskem a Ukrajinou byla
před Johnsonovou návštěvou a po ní podobná — ruská strana nebyla
ochotna připustit jednání o statusu Krymu, Ukrajinci odmítali plnohodnotné
odevzdání nějakého území.
Výraznější posun v ukrajinské pozici je patrný až později v měsíci
dubnu, a to k neochotě přijmout i pouhou vojenskou přítomnost Ruska na
Donbase bez oficiálního odevzdání. Svou roli sehrála také ruská neochota
kývnout v březnu a dubnu na jakékoliv příměří a dlouho i na jednání
přímo se Zelenským, čímž by se deklarovalo upuštění od záměru měnit
na Ukrajině režim.
Hledat vinu za krach rozhovorů u Američanů je přitom z hlediska
celkového sledu událostí ještě víc na vodě. Peníze Ukrajině na obranu
USA skutečně posílaly, ovšem už od počátku a tak často, že těžko
věrohodně argumentovat vazbou na stav jednání.
Automatické odvolání sankcí vůči Rusku, bude-li uzavřen mír, neodmítly
jako první atlantické státy, ale Německo. Také systematickou obrannou pomoc
slibovaly dříve evropské státy než USA, byť naplnění opravdu došla až
po Ramsteinské konferenci konané 26. dubna.
I když zahraniční politiku USA formuje tradičně i skupina tzv. jestřábů,
je v kontextu války na Ukrajině zajímavé, že Spojené státy ponoukaly
Kyjev k jednání ze západních spojenců asi nejvíce, tedy s výjimkou
Francie. Činily tak ještě i loni v květnu, a dokonce i po anexích na
podzim, kdy už byla úplně jiná atmosféra.
Jak už naznačeno několikrát výše, dnešní možnosti mírových rozhovorů
na Ukrajině, tedy po záboru pětiny území a po několikaměsíčním
ostřelování měst raketami, jsou o dost jiné než na začátku konfliktu. S
nějakým návratem k tehdejším kompromisům těžko počítat. Obtížně by
se obhajovaly ostatně i ruskému režimu, tedy alespoň za současné situace v
poli.
Přesto je záhodno na jednání z jara 2022 nezapomínat. Jednak kvůli stále
se objevující představě, že Ukrajinci mohli válku rychle ukončit, kdyby
vyhlásili neutralitu. A jednak kvůli přežívajícím legendám, že mír byl
na jaře díky již dohodnutému oboustranně přijatelnému kompromisu na
dosah, pouze jej zhatil někdo zvnější — někdo, kdo chce údajně s Ruskem
válčit „až do posledního Ukrajince“.