Zajímavé a pro 20.století typické je curriculum vitae jeho otce. To je
společné pro řadu Halíkových vrstevníků, třebas pro Klause.
Prvorepublikový ateista, obdivovatel Capka, který se za války a po ní
přetransformoval na komunistu. Takových byly statisíce. Všichni by přežili
dodnes, spolu s tím socialismem, kdyby nepřišla 60. léta , sovětský zásah
v CSSR a normalizace. Výsledkem bylo, že generace dětí rodičů éry první
republiky se začala dívat na minulost a na výdobytky svých otců kriticky.
Našli se mezi nimi i tací, kteří si byli vědomi, že dějiny jsou
kontinuálním procesem a není možné vidět politiku normalizace jen brýlemi
(anti)komunismu, že praxe normalizace má hlubší příčiny v (české)
minulosti. A tyto příčiny se snažili postihnout a je taky pochopitelné, že
kritika normalizace se stala kritikou předchozí generace, v konkrétním
případě kritikou postojů Halíkova otce. Výsledkem bylo že Halík se
přiklonil ke katolické církvi a k sudetským Němcům. Což jeho otec bral
jako velezradu avšak necítil sílu se s ním rozejít. Taky proto, že se vše
za normalizace probíhalo jinak než to o čem kdysi snil.
Výsledkem pak bylo, že názory odpůrců normalizačního komunismu po roce 89
se ubíraly jiným směrem a nenavázaly na rok 1968 a ani na rok 1945.