,
Honza-Vichr
Loretta :
Jedinou cestou z utrpeni je pomahat druhym snaset jejich utrpeni,
loreto, tohle neni tak uplne pravda, protoze nejdriv se clovek musi dostat z utrpeni, ktere sam proziva ( pokud to jde)... protoze pokud bude sam trpet a jeste pomahat ostatnim trpicim, tak se driv nebo pozdeji zblazni... to plati pro skutecna utrpeni, ne proto, ze si nekdo mysli, ze trpi, protoze nema penize na dovolenou, na televizi, na auto...
to vis, ze je lepsi, kdyz mu nekdo pomuze, at jednotlivec nebo spolecnost.... zaradit byty pro vozickare do jednoho mista mestske zastavby mi pripada skvele pro obe strany
jde (možná) o nalezení smyslu.Moje máma trpí nejvíce tím, že nemůže druhé pohostit,pohlídat prvnoučata, je pro ní velkou útěchou být schopna ještě něco (pro druhé) udělat. Ono je to obecné, jsme společenští tvorové, potřebujeme se vzájemně a pomáháme si. Podporujeme když jeden padá,druhý ho podepře.
Ano,smysl života.Pro ženu je to většinou láskyplná starost o
rodinu.(Např.společné nedělní obědy jsem neodbourala ani po smrti
manžela.) 
u nás je to dost náročné,k nedělnímu obědu se schází 10 lidí, z toho 2 imobilní takže je třeba je dovézt a odvézt. Takže oběd dělávám jen občas max. 2 x týdně, ale je zde spousta drobných činů... návštěv, nákupů,dovozů a odvozů, hlídání,povzbuzování etc. Není to ani tak o jídle, jako o sdílení
Samozřejmě.Ty obědy jsou jenom součástí,zvykem,který jsme převzali už od svých prarodičů.
Pro nás je to zatím příliš, i když já bych to dělala každý týden ale manžel nadává :-) Prý je to moc jednostranné. Nedokážu to posoudit, já bych dala všecko.
mamince je 95 let. kdyby mohla, hostila by :-) ale patřím do typické sendvičové fáze. Starám se o mámu, ale také o děti a jejích děti, taky o nemohoucí švagrovou a ještě se cítím mladě... tedy taky mám zájmy.
to je urcite dobre, asi jsem se ztratila, protoze jsem se zasekla u toho, ze trpici ma pomahat ostatnim trpicim, aby se ze sveho utrpeni dostal, coz je pravda jen castecne... pokud clovek pod tihou sveho utrpeni pada, nedokaze se pomahat jinym trpicim
s tím zcela souhlasím, kolikrát potřebuje pomoc odborníka. Někdy stačí méně, každý příběh je jedinečný.
taky hodne zalezi na tom, kolik casu od prozite tragedie a utrpeni uplynulo, pokud utrpeni trva cely zivot, tak cloveku vysava energii jako upir
Myslím si,že málokdo ve svém životě unikl nějakému trápení.Dokud je ale člověk soběstačný,má jeho život smysl a záleží hlavně na něm,jak se s ním popasuje.
me ano, ale to by nesmeli umrit v dobe, kdy se umirat jeste nema, brachovi bylo v te dobe osm let, s jejich smrti jsme se on, ani ja nikdy nevyrovnali ( ale to neni ta tragedie, o ktere jsem psala)
Nechci se ryt v tvém životě,mám jak na dlani život mé mámy. Umřela jí maminka,když jí bylo 6 let. A starala se o dvě mladší sestřičky, protože tatínek pracoval. Prala, vařila a ty dvě děti... nebyla zralá. A její první dítě onemocnělo, dostalo zánět mozkových plen a bylo postižené těžce... zemřel chlapeček když mu bylo 16 a mě 14 let. Teprve teď máma dozrává (dospívá) do věku když je schopna se s tím postupně vyrovnávat. Byla to černá díra, noční můra a já měla měla pocit že jsem za maminku zodpovědná. No a teď to tak opravdu je :-) ale to je dlouhý příběh. Většina si táhne nějaké závaží.
tvuj bratr umrel nekdy pred cca 40 lety, je to smutne, urcite, ale maminka mela hodne casu se s jeho nemoci i smrti vyrovnat
měla,spíše to potlačila. u nás se problémy zametly pod koberec a nemluvilo se o tom..
to, co zazila tvoje maminka byly dve tragedie, problem je treba ta fetujici dcera v usa
většinou je to náhodně,systematicky je to již o přátelství. Přátelé si pomáhají taky.
Neni, naskytuje se plno prilezitosti, jenze lidi je nevidi. dcera jedne me zname , uz v Cesku na drogach, odesla do USA a pokracovala, matka o ni dlouho neslysela, nevedela, zda zije, nebo ne, malem se zblaznila, byla uplne sama, zacala pomahat starym lidem, jako dobrovolnice ve skolkach, zacala prispivat na sirotky atd... a stala znovu stastna, sluzba ji zachranila zivot. Pomahat jen pratelum a rodine je samozrejme, pomahat cizim potrebnym lidem vyzaduje urcitou velikost.
nezlob se, ale tohle neni utrpeni, to je nedostatek informaci a hloupost dcery, ktera se matce neozvala
Možná je to utrpení pro mámu. Ta se pak může starat o druhé, podobné její dceři třeba. Když je všecko v pořádku, tak nějak běží věci samy, co je třeba dělat to se dělá. Když jsou problémy, člověk přemítá nad tím kde pochybil, co může změnit, jak a v čem a proč.
utrpeni by bylo, kdyby se te dveri v zahranici neco stalo a matka s tim nemohla nic delat, chapu ze pokud o ni nic nevedela, tak mela strach... zrejme spatna komunikace mezi matkou a dcerou ... v tomhle pripade je samozrejme lepsi neco delat, nez se uzirat starostmi o nekoho, kdo nema potrebu se mame ozvat
Je to pravda, budes li se zabyvat prilis svym utrpenim, nezlepsi se to..jedine sluzba pro druhe, samozrejme primerena ke stavu toho, ktery ji poskytuje, je jedinym vychodiskem z bludneho kruhu, jednak ti odvede pozornost od sebe , coz je velmi dulezite(doporucuje se to i ve vselijakych psychologicky zamerenych kurzech , tykajicich se chronickych bolesti) a jednak slozici druhym nalezne ve svem pocinani uspokojeni. S utrpenim prichazi sila.
potuo, jestli to tve" s utrpenim prichazi sila" znamena to zname " co te nezabije, to te posili" tak nemutu souhlasit, cim vyssi stupen utrpeni clovek prozije, tim vic ho prevalcuje a nekdy se z toho nikdy nevzpamatuje...
Takovi lide samozrejme jsou, protoze se prilis oddavali svemu utrpeni, kdyby se ridili tim, o cem jsem psala, stali by se mozna vyrovnanejsi..bohuzel lide tomu neveri. Jsou lide, kteri zustali z cele rodiny sami, nejakou dobu nevi, proc maji zit, zacnou li se starat o druhe, najdou ztraceny smysl zivota a stanou se stastnejsi.. takovych lidi bylo plno za valky, prisli o deti, o rodice o vsechno , byli nemocni, zubozeni a presto se vzchopili..mozne to tedy je.
Nejvíce člověka tíží zodpovědnost, ke které ještě není dost zralý. Třeba když děti se starají o sourozence či nemocné rodiče, nejsou ještě tak daleko a chybí jim opora či vzor.
