Ne, fronty nebyly kvůli starým pokladnám, alespoň ne ty extrémní.
Fronty byly z důvodu nedostatku zboží na trhu. Týkalo se to různého
zboží, od masa, či jižního ovoce, přes elektroniku až po auta. V
různých dobách se stály fronty na různé zboží, koncem osmdesátých
letech to byl například jeden rok toaletní papír, druhý rok čočka,
další rok dámské vložky. Situace také byla rozdílná mezi velkými městy
a venkovem, taktéž mezi Čechami a Slovenskem. Také existovaly privilegované
regiony, například Ostravsko, kde bylo obecně všeho zboží více, než
jinde, totéž platilo pro Prahu a Bratislavu. To, čeho bylo někde dost, bylo
jinde obtížné sehnat a naopak. Proto se jezdilo na nákupy i přes celou
republiku.
Fronta se tedy vytvořila vždy před tím obchodem, kam přivezli, nebo se jen
mezi lidmi rozneslo, že by měli přivézt něco, co zrovna nebylo v daném
místě v danou dobu snadno k dostání. Nikdy a nikde asi lidé nestáli frontu
před trafikou na Rudé právo, neboť to nikdy nebylo nedostatkové.
Fronty a nedostatek byly ale i příležitost k přivýdělku. A nemyslím jen
klasický úplatek pro soudruha vedoucího (kovomatu, elektry, uhelných skladů
atd.), korupcí byl prošpikován socialistický maloobchod skrz naskrz. Někde
to byl úplatek přímo v penězích, například za jízdní kolo, či pračku
se běžně dávala bokem pětistovka a takový vedoucí stavebnin si přišel
na tisíce, než jeden člověk sehnal všechen materiál na jeden barák.
Další formou byl tzv. úplatek protislužbou, jak se ocitlo ve známém filmu.
Soudruh vedoucí někomu přednostně sehnal šicí stroj, nebo kotel na uhlí a
ten někdo to oplatil buď sehnáním něčeho jiného, třeba nedostatkového
zahraničního zájezdu, nebo třeba protekcí při přijímacím řízení na
nějakou školu, kam dotyčný soudruh potřeboval protlačit své ne zrovna
nadané dítko. Šílené vztahy.
Ale byla řeč o frontách. V Brně bylo možno sehnat za úplatu 100 až 200
Kč ochotného penzistu, který vystál frontu třeba na mrazák, či barevnou
televizi. Tyto fronty se formovaly v brzkých ranních hodinách, v pět, nebo
už ve tři ráno, otvíralo se v osm. Na hodně vzácné zboží se lidé
scházeli stát frontu již večer před dnem začátku prodeje. Nicméně ani
být v osm ráno první ve frontě ještě neznamenalo, že člověk nakoupí
vytužený výrobek, prodavač mu s ledovým klidem oznámil, že je vyprodáno,
byť zboží přivezli včera, včera se nezačalo prodávat, v noci bylo
zavřeno a ráno před otevřením už nebylo. To byly ty pětistovky v kapse
soudruha vedoucího. Takže na některé věci, pokud je člověk hodně chtěl
a zároveň neměl známé ani nechtěl podplácet, musel stát frontu
několikrát. Kapitola sama pro sebe byla fronta na auta, asi legendou byla ta
na Škodu Favorit, takže roky 1988 a spíš 1989. Když se začal Favorit
prodávat, tak na ně byly organizované několikadenní fronty, frontaři tam
měli svoji samosprávu, takže tam nemuseli stát všichni pořád, ale jen se
občas přišli ohlásit a potvrdit své číslo v pořadníku.
Auta, nebo televizory bylo zboží luxusní, tedy zbytné. Klasická byla fronta
na maso, tedy na základní potravinu. U nás na vesnici vozili maso jednou
týdně. Takže každou středu stály ženské frontu, pochopitelně ne
všechny. Většina žen jezdila mimo dědinu do práce, ty na tom byly
nejhůř, protože sice stihly ve čtyři odpoledne ještě konec fronty, ale
většinou na ně už skoro nic nezbylo. Lepší to měly kolchoznice, které
pracovaly v místě a tehdy nebyl v JéZéDé problém si v pracovní době na
dvě hoďky odskočit, nebo soudružky učitelky končily v jedenáct, takže
pohodlně stihly nakoupit. A nejlépe na tom byly vybrané soudružky z
nejlepších bolševických rodin, ty měly od soudruha vedoucího připravené
balíčky pod pultem, takže ve frontě nemusely čekat a jen vyzvedly a
zaplatily, pochopitelně za opovrhujících pohledů těch podřadných, co
stály frontu. Ženské, co dojížděly do města, si většinou nakupovaly
tam, protože místní samoobsluha, postavená v akci Zet pro ně nebyla, lépe
řečeno, nebylo co nakupovat, ve čtyři odpoledne tam neměli ani mlíko,
chleba a rohlíky. Takže se tahaly tašky autobusem z města.
Fronty byly i na lecos jiného, šlo by o tom psát donekonečna.
A teď se také stojí dlouhé fonty, třeba na covid testy. Nebo se teď stojí
fronty před úřady, které mají omezenou pracovní dobu kvůli zamezení
šíření covidu. Lidé tak mají lepší podmínky pro nakažení, když se
shlukují před vchody do úřadů. Nebo mě dost pobavili vyvolení, co stáli
fronty na tzv. kotlíkové dotace. Máme tady totiž už pár let takovou akci,
že když někdo bydlí ve správný čas na správném místě, může dostat
od státu příspěvek na nový kotel. Jsou na to nějaká kritéria a když je
člověk splňuje, má právo jít si vyžebrat na úřady tu dotaci. Teď už
se to řeší přes internet, ale donedávna chodili do front ti, co žádají
od svých spoluobčanů příspěvek, protože si svůj kotel nechtějí
zaplatit sami, tak stáli ty fronty, jako za komančů, taky přes noc. Díky
těmto dotacím před pár lety vystřelila cena těch vybraných kotlů na
dvojnásobek. Ale to je jiná kapitola, prostě český člověk si rád ve
frontě postojí i dnes…



jen pro Vaši informaci... dnes jsou na
dopravním podniku města Prahy pro vyřízení průkazky na dopravu okénka
3... ale jen jedno otevřené... a pořád se stojí fronta...!!! 