ČASTÉ SEBEVRAŽDY MEZI POHRANIČNÍKY
Na československých hranicích neumírali jen civilisté, ale i vojáci pohraniční stráže. V letech 1948–1989 jich zemřelo nejméně 584, tedy dvakrát více než „narušitelů“. Příčinou bezmála třetiny úmrtí pohraničníků (185 případů) byla sebevražda. Jinými slovy v československých dějinách železné opony použili pohraničníci častěji zbraň sami proti sobě než proti „narušiteli“. Lidé na útěku volili smrt sebevraždou mnohem méně častěji — pouze v 17 případech (6 %). K většině z nich došlo koncem 40. let a v 50. letech. Známé jsou však i případy z pozdějších dob. Dne 9. února 1966 se pokusili tři přátelé překročit hranici do SRN u obce Stará Huť na Domažlicku. Jednalo se o Oldřicha Chvojku (13 let), Jaroslava Knotka (19 let) a Marii Šimkovou (17 let). Třináctiletý Oldřich Chvojka se v bezvýchodné situaci zastřelil. Marie Šimková a Jaroslav Knotek jako zázrakem pokus o sebevraždu přežili.
Uvedená data, jména a svědectví vypráví příběhy o životech vyhaslých po cestě za svobodou. Nutno dodat, že další desítky lidí byly u železné opony zastřeleny „nedopatřením“, přestože neměli v úmyslu emigrovat.
Patří mezi ně například devatenáctiletý František Erhart, který šel v listopadu 1949 na noční směnu v karlovarském pohraničí; rakouští rybáři Karl Benedikt a Walter Wawra, kteří v srpnu 1956 lovili v pohraničních dyjských vodách u obce Rabensburg; západoněmecký penzista Johann Dick, který v září 1986 sbíral houby podezřele blízko západních československých hranic. A celá řada dalších lidí, kteří byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě a jejichž jména si zaslouží, aby neupadla v zapomnění.
Tyto a mnohé další osudy pak tvoří krvavé statistiky, kvantitativní výpovědi o násilí, iracionalitě a nedůstojnosti minulého režimu.