Rozcestník >> Společnost a komunity >> Emigranti a cesky mluvici cizinci.

ČASTÉ SEBEVRAŽDY MEZI POHRANIČNÍKY

Na československých hranicích neumírali jen civilisté, ale i vojáci pohraniční stráže. V letech 1948–1989 jich zemřelo nejméně 584, tedy dvakrát více než „narušitelů“. Příčinou bezmála třetiny úmrtí pohraničníků (185 případů) byla sebevražda. Jinými slovy v československých dějinách železné opony použili pohraničníci častěji zbraň sami proti sobě než proti „narušiteli“. Lidé na útěku volili smrt sebevraždou mnohem méně častěji — pouze v 17 případech (6 %). K většině z nich došlo koncem 40. let a v 50. letech. Známé jsou však i případy z pozdějších dob. Dne 9. února 1966 se pokusili tři přátelé překročit hranici do SRN u obce Stará Huť na Domažlicku. Jednalo se o Oldřicha Chvojku (13 let), Jaroslava Knotka (19 let) a Marii Šimkovou (17 let). Třináctiletý Oldřich Chvojka se v bezvýchodné situaci zastřelil. Marie Šimková a Jaroslav Knotek jako zázrakem pokus o sebevraždu přežili.

Uvedená data, jména a svědectví vypráví příběhy o životech vyhaslých po cestě za svobodou. Nutno dodat, že další desítky lidí byly u železné opony zastřeleny „nedopatřením“, přestože neměli v úmyslu emigrovat.

Patří mezi ně například devatenáctiletý František Erhart, který šel v listopadu 1949 na noční směnu v karlovarském pohraničí; rakouští rybáři Karl Benedikt a Walter Wawra, kteří v srpnu 1956 lovili v pohraničních dyjských vodách u obce Rabensburg; západoněmecký penzista Johann Dick, který v září 1986 sbíral houby podezřele blízko západních československých hranic. A celá řada dalších lidí, kteří byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě a jejichž jména si zaslouží, aby neupadla v zapomnění.

Tyto a mnohé další osudy pak tvoří krvavé statistiky, kvantitativní výpovědi o násilí, iracionalitě a nedůstojnosti minulého režimu.

„DŮMYSLNÍ“ SOUDRUZI

Nejčastější příčinou úmrtí během neúspěšných pokusů o překročení hranice bylo zastřelení. Tímto způsobem přišlo na čáře o život nejméně 143 osob, více než polovina všech nepřeživších. Posledním zastřeleným „narušitelem“ se stal koncem října 1984 třiatřicetiletý František Faktor. Jeho případ je v mnohých ohledech specifický. Hlídkou československé pohraniční stráže byl postřelen 30. října 1984 na rakouském území u města Gmünd a jeho tělo nalezly rakouské orgány až po pěti dnech. Pohraničníci nejenže postřeleného nenašli a neposkytli mu první pomoc (podle pozdějších znaleckých posudků bylo možno smrti zabránit při poskytnutí pomoci do šesti hodin od zranění – nejméně tak dlouho František Faktor umíral), ale svým činem zároveň porušili suverenitu rakouských státních hranic – lovci narušitelů se tak sami stali narušiteli.

Do následného prošetřování incidentu byly zapojeny úřady, československý velvyslanec ve Vídni Marek Venuta, ministr vnitra Vratislav Vajnar a nakonec i Gustáv Husák. Všichni zúčastnění i přes nevyvratitelné důkazy – které pocházely nejen z rakouského, ale i československého (!) vyšetřování – jakékoliv pochybení ze strany ČSSR jednoduše popřeli.

To jim však nestačilo. Komunističtí funkcionáři dále rakouskou stranu – která zastávala odlišný pohled na Faktorovu smrt – obvinili z poškozování „dobrých sousedských vztahů“ s ČSSR a v protokolu doslova stojí, že „[…] byla v Rakouské republice vyvolána nenávistná protičeskoslovenská kampaň.“ Případ měl nakonec polistopadovou dohru. V říjnu 1994 byli odsouzeni dva členové PS, kteří o deset let dříve Františka Faktora zastřelili, ke dvěma letům vězení.

NĚKOLIK METRŮ

V jednom případě se dochovaly záznamy o roztrhání smečkou samostatně útočících psů (SUP). Osmnáctiletý Hartmut Tautz podlehl následkům útoků služebních psů 9. srpna 1986 při neúspěšném pokusu o překročení hranice poblíž bratislavského sídliště Petržalka. SUPi jej dostihli pouhých 20 metrů před rakouským územím. Hartmut Tautz se stal jednou z posledních obětí železné opony a vůbec poslední, která zemřela násilnou smrtí. Po tomto krvavém incidentu si čára vyžádala ještě dvě další úmrtí – Petera Ralpha Sauriena, který nepřežil autohavárii během pokusu o přejezd hranice v dubnu 1989, a již zmíněného Kevina Streckera – v obou případech šlo o tragické nehody.

Byť je dle dostupných pramenů případ Hartmuta Tautze ojedinělý, dochovalo se několik dalších svědectví o nemístné brutalitě během zásahů. Příkladem může být příběh Hedviky Kramné, která se v červnu 1954 pokusila překročit hranici v načetínském lese v Krušných Horách. Do Německa utíkala s neznámým společníkem. Případ zrekonstruoval vojenský historik Ivo Pejčoch: „Velitel hlídky Horváth po spatření neznámých osob vykřikl: ,Stůj, ruce vzhůru!’ Dvojice reagovala naprosto nečekaně, pustili kolo a oba začali vydávat neartikulované výkřiky, jimiž pohraničníky v první chvíli zcela zmátli. Muž využil momentu překvapení a rozběhl se s kličkováním a neustálým řevem do lesního porostu, v němž okamžitě zmizel, a údajně se mu podařilo vrátit se do vnitrozemí. Příslušníci PS po něm pálili, avšak bezvýsledně.

Kramná se v tu chvíli pokusila nenápadně couvat a pak se také rozběhla směrem do vnitrozemí, pohraničníci se však zachovali zcela neadekvátně. Muže se jim nepodařilo zasáhnout, bezbrannou ženu však rozstříleli dávkami z velitelova samopalu a zřejmě také kulkami z pušky druhého člena hlídky. Bezvládné tělo Kramné dopadlo na zem jen několik metrů od nich, mladá žena byla na místě mrtvá.

Její smrt lze považovat za bezohlednou vraždu, protože byla od obou vojáků vzdálena necelých deset metrů a oba mladí muži ji mohli bez problémů doběhnout a zadržet. Velitel hlídky podle pozdějšího vyšetřování vystřílel 36 nábojů, a dokonce si během palby musel vyměnit zásobník za plný, druhý svobodník z pušky vypálil sedmkrát.“

Tato mistnost je urcena emigrantum, cechum zijicim v zahranici a jejich pratelum. Ostatni pouze cist a nekomentovat. Dekuji za pochopeni...

SMRTÍCÍ POUTA

Průměrný věk usmrcených na hranici byl 28,5 roku a s každou dekádou pravidelně klesal až na 22 let. Vůbec nejmladší známou obětí se stal Kevin Strecker z NDR, který nepřežil autohavárii během neúspěšného pokusu o překročení šumavského hraničního přechodu Strážný. Bylo mu osm let a v autě seděl společně se svou matkou, nevlastním otcem, sourozenci a strýcem. Tragédie, kterou ostatní spolupasažéři přežili, se udála v noci z 15. na 16. května 1989 a Kevin Strecker se tak stal nejen nejmladší, ale zároveň vůbec poslední obětí československé státní hranice. Nejstaršímu zemřelému Michalu Pankratzi bylo mezi 79 a 90 lety. Archivní prameny uvádějí tři možná data narození (1868, 1870 a 1879). Všechny tři možné letopočty z něj činí věkově nejstarší oběť cesty za svobodou. Michal Pankratz zemřel v červnu 1958 na selhání organismu poté, co mu hlídka pohraniční stráže nasadila pouta – jedná se o jediný dochovaný případ takovéto příčiny úmrtí. Jeho jméno dodnes připomíná památník obětem železné opony v Mikulově.

V letech 1952–1966 československou státní hranici obepínaly dráty vysokého napětí (4000–6000 V), přičemž v jejich blízkosti neexistovala jakákoliv výstraha, že jsou pod proudem. Za dobu své existence si vyžádaly 95 obětí z celkových 152 v uvedeném období – bezmála dvě třetiny. Ze všech 280 úmrtí evidovaných v letech 1948–1989 měl elektrický proud na svědomí více než třetinu, což svědčí o drastické „účinnosti“ tohoto opatření vzhledem k tomu, jak relativně krátký čas existovalo.

Lidé se proto snažili překročit hranici i jinými způsoby a mnozí z nich během neúspěšných pokusů utonuli. Nejčastěji v Moravě a Dunaji. Zdokumentovány jsou i případy z Dyje a Labe. Odhodlání dostat se za čáru za každou cenu ilustruje případ Jozefa Kováče. V dubnu 1957 chtěl přeplout do Rakouska na jednoduchém voru vyrobeném z žebříku i přesto, že neuměl plavat. Při nasedání spadl do vody a v Moravě utonul. Bylo mu 35 let.

Improvizovaný vor položil na řeku Moravu v září 1952 i Josef Galus. Po neuposlechnutí výzvy na něj sedm členů pohraniční stráže zahájilo palbu, během které bylo údajně vystříleno přes 200 nábojů. Josefu Galusovi bylo 11 let, a stal se tak nejmladším zastřeleným „narušitelem“, o kterém se dochovaly záznamy.

CESTY ZA SVOBODOU

V letech 1950–1989 z Československa emigrovalo přibližně 556 000 osob, z toho zhruba 485 000 ilegální cestou, což znamená, že na cestě za svobodou 90 % všech emigrujících riskovalo své životy nebo tvrdé tresty. Po zadržení putovalo do vězení 80 tisíc lidí a přinejmenším 280 lidí na hranici v letech 1948–1989 zahynulo, jak vyplývá ze studie Martina Pulce z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2005. Mezi nejčastější příčiny úmrtí patřily zastřelení (51 %), zásah elektrickým proudem (34 %), sebevražda v bezvýchodné situaci (6 %) a utonutí (4 %). Jedná se pouze o doložené případy, a reálná čísla tak s největší pravděpodobností budou vyšší. Za každým krvavým číslem stojí přinejmenším jeden příběh, jeden život.

Nejvíce lidí na státní hranici zemřelo v 50. letech, kdy byly v některých úsecích státní hranice položeny nášlapné miny. Jejich první doloženou obětí se stala v červnu 1953 dvaadvacetiletá Olga Fictumová, která chtěla překročit hranici společně s manželem Miloslavem Fictumem u jihomoravských Valtic. Olga Fictumová zemřela přibližně pět hodin po výbuchu ve valtické nemocnici. Komunističtí vyšetřovatelé před Miloslavem Fictumem smrt, a dokonce i pohřeb jeho manželky tajili. Ten v naději, že je jeho žena stále naživu, vzal u výslechu celý incident na sebe. Odsouzen byl na čtyři a půl roku.

1968: Po okupaci emigrovalo z Československa přes 300 tisíc lidí Bezprostředně po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy emigrovalo podle historiků 100 až 150 tisíc československých občanů, v období mezi roky 1968 až 1989 to pak bylo čtvrt milionu až 300 tisíc lidí. Odcházely hlavně intelektuální elity. Lidé kvalifikovaní a vzdělaní, kteří už nevěřili, že se za ně svobodný svět postaví. Hranice se zavíraly postupně během roku 1969. Lidé tak sice odcházeli do ciziny, ale zároveň tím ztráceli naději, že se do své rodné země budou moci vrátit. Právě z této doby se traduje citát vrchního normalizátora, Gustava Husáka, že hranice nejsou korzo, aby se tam kdekdo procházel.

Například Akademie věd přišla o 11 procent pracovníků, 154 vědců odešlo už v roce 1968, dalších 259 akademiků v následujících dvou letech.

Srpen68 - články k výročí
Velká emigrační vlna začala už v prvních hodinách okupace. Ve Vídni se už v posledních srpnových dnech roku 1968 potkávalo mnoho československých občanů, někteří nevěděli, zda se vrátí domů, případně, co je tam může čekat. Další už byli rozhodnuti zůstat za hranicemi.

Rozdělení rodin

Rozdělily se rodiny, vládla nejistota. Většina emigrantů se za hranicemi přes složité začátky uchytila, někteří se však během 70. let vraceli, buď z existenčních, nebo třeba i rodinných důvodů. V první polovině sedmdesátých let byli emigranti pro komunistický režim nepřáteli. Později, během druhé poloviny sedmdesátých let, režim přistoupil za úplatu na myšlenku, že si mohou svůj vztah k socialistickému Československu formálně upravit, vracet se bez nebezpečí zatčení domů, a přitom zůstat československými občany v zahraničí nebo se po pětiletém období po útěku československého občanství vzdát.

Existovala také nucená emigrace, někteří nepohodlní občané byli na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let po podpisu Charty 77 vystěhováni nedobrovolně v rámci akce s krycím názvem Asanace.

Krasobruslařka Vrzáňová udivila Ameriku Teprve nedávno dala v 84 letech věčné sbohem. Bývalá vynikající krasobruslařka Alena "Ája" Vrzáňová byla dvojnásobnou mistryní světa. Když se píše rok 1950, pražská rodačka má krátce po dosažení plnoletosti a režim jí vyzývá k ukončení kariéry a povinnému trénování na území Moskvy.

S těmito špatnými pocity odjela na MS 1950 v Londýně, odkud už se do vlasti nevrátila. Státní bezpečnost vynesla z jejího bytu přes 80 trofejí a protože jí Československá ambasáda v Londýně vyhrožovala pomstou na rodičích, tak její matka také utekla do zámoří.

Na rozdíl od Navrátilové se jí za mořem dařilo lépe, jelikož se stala nezapomenutelnou legendou ledních revue. Zde se také provdala se za Čechoameričana Pavla Steindlera, který v USA vlastnil několik restaurací a jednu z nich dal i své manželce jako svatební dar.

V roce 2004 dostala ocenění na Pražském hradě - medaili Za zásluhy. Po pádu komunistického režimu se vracela domů, především v období vánočních svátků.

Všechno proběhne podle plánu, ujišťovali Fardu celníci. Emigraci s Nedomanským nahráli jako dovolenou
Komunistickému režimu se vzepřelo mnoho hráčů, jedním velkým hrdinou byl v zámoří – dnes už pětasedmdesátiletý – Václav Nedomanský. A k útěku mu v roce 1974 pomohl i jeho kamarád Richard Farda. „Jeli jsme přes Mikulov. Já prvního června, Venca druhého. Znal jsem celníky, tak jsem jim řekl, aby mu nedělali žádné potíže. ‚Pane Farda, nebojte se, všechno proběhne podle vašeho plánu,‘ odpověděli. Tak jsme se dostali do Curychu,“ vypráví Richard Farda, který se stal komplicem Václava Nedomanského při útěku z republiky. Jejich hokejová kariéra v Československu tehdy byla u konce. Jak Nedomanský vzpomíná, nedostal jinou možnost než emigraci. „Hokejový svaz nebyl ochotný mě pustit, takže jsem udělal důležité rozhodnutí," říká Nedomanský, který do Švýcarska s kamarádem Fardou odcestoval v létě roku 1974. Nafingovali to jako dovolenou.

Rozhodnutí trochu komplikoval povolávací rozkaz do Dukly Jihlava. „To se stalo týden před odjezdem. Říkal jsem mu, aby se okamžitě sbalil a u pana Štrougala (tehdejší předseda vlády – pozn. red.) nahlásil, že jede na dovolenou a potřebuje alespoň měsíční odklad,“ popisuje Farda. Štrougal nakonec tomuto přání vyhověl. Nástup do Jihlavy odsunul Nedomanskému až k 1. srpnu.

A tak se z měsíčního odkladu stala doživotní. „Já jsem pak byl odsouzený na 18 měsíců a on jako zběh na 2,5 roku od vojenského tribunálu. Pak nás omilostnili, takže teď už je to k smíchu,“ vypráví Richard Farda. Proti bratrovi
Bratr Richarda Fardy měl později v Československu problémy. „Nedovolili mu studovat na hokejového trenéra. Kdekoli v Brně uvedl své jméno, otáčeli se k němu zády," říká Farda.

Jeho cesta vedla společně s Nedomanským do Toronta, ale už ve Švýcarsku oba narazili na až moc vstřícné lidi. „O každém mém kroku v Curychu hned v Čechách věděli," vzpomíná Farda, sám bývalý hokejový útočník. Svou kariéru nakonec až do NHL, na rozdíl od Nedomanského, nedotáhl. Na její poslední roky se vrátil do Švýcarska, kde hrál za Ženevu a Curych.

Později se také vrátil do Česka, kde se stal hokejovým trenérem. Zato Nedomanský byl agenterm Vegas Golden Knights. O své cestě do zámoří ale připravuje společně se synem dokument. On ani Farda už ale před nikým utíkat nemusí.

Jak Československo přišlo o Ivana Hrozného Lendl, který měl v té době za sebou triumf v Davis Cupu, se účastní exhibice v Jihoafrické republice.
"Jsi zrádce socialismu! Podporuješ rasismus!" křičí na něj pak tehdejší mocipáni.
A napaří mu za to neslýchanou pokutu 200 tisíc dolarů.
Někdejší kapitán daviscupového týmu Jan Kodeš na to v knize Tenis byl můj život vzpomíná takto:
"V polovině osmdesátých let jsme v Ivanovi opět měli tenistu, s jehož výkony mohlo Československo několik let kralovat světovému tenisu. Místo toho jsme mu házeli klacky pod nohy... Vadilo nám, že jeho kouč Fibak je Polák – emigrant, nebyli jsme schopni skousnout, že má amerického manažera. A on to vše dělal jen proto, že chtěl být nejlepší na světě!"
Lendl komunisty štval i tím, že často pobýval v USA. Nezapadal prostě do šablony sportovce ze socialistické části světa.
"Podle mě původně ani nechtěl emigrovat. Jen tam prostě žít, ovšem jako Čech," míní bývalý tenista Jiří Hřebec. "Potřeboval k tomu ale od svých krajanů speciální povolení. Oni mu ho nechtěli vydat. Proto se rozhodl tam zůstat. Bylo to od nich hodně hloupé. A netaktické. Dělal zemi velkou reklamu. Rumuni to přece Nastasemu takhle povolili. Byli chytřejší."
V roce 1987 zažádal Lendl o americké občanství. To už měl za sebou triumfy na Roland Garros a na US Open. Získal ho o pět let později.
Kodeš toho litoval. Soudil, že s Lendlem by Čechoslováci mohli třeba ještě třikrát vyhrát Davis Cup.
"Musel jsem odejít. Kvůli lepším podmínkám na přípravu i proto, že jsem poznal, co to je komunismus. Celý život jsem v něm strávit nechtěl. Vyniknout v tenise bylo pro mě jedinou šancí, jak se ho zbavit," tvrdil Lendl novinářům v zámoří.
Díky své dřině se vyšplhal na post světové jedničky. Vyhrál osm grandslamových turnajů.
Je legendou. Bezesporu.
"Myslím, že komunisté tehdy hrozně dlouho nevěřili, že z něj může vyrůst taková hvězda. Mýlili se," říká Hřebec.