V mé duši soudce jeden sídlí,
už hezkých pár let on tam bydlí...
Soudí mě a soudí tebe,
soudí zemi a celé nebe...
Je přísný ten soudů král,
smutek mi též zakázal...
Jak však emoce potlačovat mám,
to raději zas celou noc proplakám...
Když je smutno, nepomůže králův šašek,
nepomůže Miroslav a ani tady kamoš Vašek.
Ono stačí soudce propustit,
dovolit si smutek prožít,
až do morku kosti,
pak nastanou radosti....