Básničky všeho druhu

Jen tobě noci vyčítám!
Proč jsi tak krátká?
Proč před mou touhou,
zavíráš vrátka?

Jsem oddaná služebnice...
tak řekni paní
co chceš více?

Snažně tě prosím!
Ještě chvíli...

Rozprostři svůj šat
Já nechci vstávat!
Ještě chvíli....
Chci se milovat!

Ke každému zámku
patří klíč.
Ke kostce cukru
dlouhý bič.
K úplnému tichu
řev a hvizd.
K velké lásce nenávist.....

Když tiše kráčíš večerem,
svět kolem tebe náhle ztichne,
jsi pro mě krásným příměrem,
pro který srdce rádo vzdychne.

Tvůj pohled hladí jako plyš,
když v očích hvězdy jasně svítí,
s tebou jsem vždy ke všemu blíž,
jsi pro mě loukou plnou kvítí.

Když držíš moji ruku v své,
v ten moment čas se na ráz ztratí,
ty jsi to štěstí jediné,
co do života radost vrátí.

Až budu mít
vrásek víc
než mám.
Až mé roky
jen těžko spočítám.
Až mi na vlasy
padne bílý sníh,
Bože dej
at neztratím
svůj smích.

A ze srdce
at stále umím
rozdávat
to,co má život rád.
A at kvůli mně
nikdo nebrečí.

Bože,at zůstane
mi láska člověčí.

Neříkej mi,lásko má,
že ukládáš se k spánku.
Šak jsi ještě nepoznala,
mou animální stránku.

Nesypej mi,lásko má,
do ran plnou slánku.
Nechci slzet a pak psát,
nejposlednější stránku.

Život je pro mě obnošená vesta,
vše, co se dalo, dávno už jsem prožil,
teď už mi zbývá jenom jedna cesta:
vstříknu si trochu jedu do žil.

Pár kapek utrejchu jsem požil
a zítra zas si pro změnu,
v případě, že bych ještě ožil,
kulí hlavu proženu.
Pro koho? Pro ženu!

To jsem si říkal, když mi bylo dvacet,
když nevěděl jsem kudy dál,
až dobrý přítel vrazil mi pár facek
a pak se všemu se mnou smál.

Dva roky na to - to jsem se zas věšel
pro tu, co měla oči jako mandle,
co měla pro mě, když jsem se s ní sešel,
polibky s chutí cukrkandle.

Pro ni jsem došel k rozhodnutí,
že život pes je, buď jak buď,
a nikdo, že mě nedonutí,
abych ho žil, když nemám chuť.

Tu opět přítel objevil se náhle,
nadávky jeho vyřklé z plných plic
to byly kapky do mé duše zprahlé,
a z té mé smrti nebylo zas nic.

Až jednou: lehl jsem si na koleje,
neb jsem měl v duši zas nějaký zmatek,
ležel jsem dlouho, vlak však stále nejel
a pražce tlačily mě do lopatek.

Dobytčí vlak do městských jatek
měl ukončit mé trápení,
byl všední den a přece svátek,
dobytčí vlak měl zpoždění.

Čekal jsem zda-li přítel se mi zjeví,
aby mě vyrval smrti ze klína,
nejde a nejde, asi vo tom neví,
tak jsem se zved a šel jsem do kina.

Život je pro mě obnošená vesta,
na jeho nudu právem stěžuju si,
to říká sotva jeden člověk ze sta
a ostatní se divit musí.

A proto, kdo si neví rady,
ten ať se smíří s osudem,
že dokaváde budem tady,
nikdy říkat nebude:

Život je pro mě obnošená vesta,
šedá a nudná, jak to račte znát,
to říká sotva jeden člověk ze sta
a ostatní se musí smát.
Jiří Suchý & Jiří Šlitr

Až na konci poznáš....jak jsi měl začít.....

Život je někdy
pomačkaný chlápek
v hubertusu dvě díry
v kapse rozepsanou básničku
a ještě kulhá po ránu-
mizera sličný.

To je teď celá moudrost moje:
Milovat milovat hlučnou vřavu boje
za nocí vnikat do snů žen.
A trochu býti zadlužen,
Pískat si jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
Svůj život rychle utratit,
nic nezískat,nic neztratit.
( F. Gellner)

Stříbrná řeka uléhá k spánku,
účesy stromů když obarví stín,
když meze voní jak po heřmánku,
soumrakem svítí jen bílé hvězdy kopretin.