Příchod noci
Na okenní rám usedla hvězda.
Jako vlaštovka.
A ťukala zobáčkem do skla:
„Nespěte ještě,
je tu noc,
jsem tu já.
Jste tu vy dva!“
Stromy před domem vzdychly.
Není moje ,ale je krásná.
Příchod noci
Na okenní rám usedla hvězda.
Jako vlaštovka.
A ťukala zobáčkem do skla:
„Nespěte ještě,
je tu noc,
jsem tu já.
Jste tu vy dva!“
Stromy před domem vzdychly.
Není moje ,ale je krásná.
Přečtu si blízko
u srdce Tvé jméno
a nevydám hlásku,
abych už s rukou na klice
nezaplašil Lásku.
Vzdávám se myšlenkám ,
v hlavě zní zvonkohraní,
Vzdávám se myšlenkám
na klíně sešit básní...
Vzdávám se myšlenkám...a
víčka přemáhá spaní.
Vzdávám se myšlenkám. . .
Nedávno jsem v lese potkal naději.
Tak jsem ji řek:Mám tě pořád raději.
Usmála se,špitla,že se někdy staví,
včil však spěchá do Plzně a do Ostravy.
Potom musí na návštěvu Motola,
mám to hochu takhle pořád dokola
Tím lesem šla ale také beznaděj,
ta hned řekla,
že má času habaděj.
Prát s nadějí
že to oni nechtějí.
Že tě má rád
můžeš i lkát.
Do nebe volat
hory spolu zdolat.
)))) Miláčku, já neperu,
jen řeším tu tvou nevěru ....
a proto musím stále prát,
abych nemusela tě na kusy rvát.
Vracíš se příteli,
tady máš dlaň.
jestli chceš přátelství,
svodu se braň.
Můžeš-li tak mi povyprávěj jaký byl ten sen...
Tak mi povyprávěj příběh v barvě nachové...
(A já zatím nabídnu ti čaj) trochu vůně po heřmánku
já ti do čaje dám,čas pomalu se blíží spánku,
ale já tvůj příběh ráda poslouchám.
Tak mi povyprávěj a vzdušné zámky stav.
Já ten čaj udělám a už tě tiše poslouchám-
Dívám se na tebe a moje srdce taje,
dívám se na tebe ,jak usrkáváš čaje,
dívám se, když mi povídáš...
na rty ,
jimiž se usmíváš,
dívám se ,když ti naslouchám,
šťastná, že jsi tu....že tě mám.
Teda Kopretinko, tak tahle je opravdu úžasná. Dneska mám pocit, že
mnozí překonávají sami sebe, jak vás čtu.
Za mě, neskutečně krásná. Ráda jsem ji četla.
Ledva pohlédnu na Kopretinu,
cítím příliv endorfinu.
Z jejích očí ztrácím klid,
v těch se dá i utopit.
Nabízím korále z klokočí,
mlčky zírám ti do očí.
Jsi jako z rána černá káva ,
co rozespalost zažehnává.
Nabízím ti kytku z luk,
nevyřknu slovíček shluk.
Nabídnu ti vodu z pramene,
pro tvoje oči znavené.
Nabídnu lože, přikryji houní..
Snad mě tu nikdo neodsoudí.
Jen v skrytu vedle tebe ,pomlčím.
Zdenku ....jen oči k tobě otočím...
Opět boží,Kopretinko.
Hromada emocí,
až se z nich hlava točí,
jako na tom kolotoči.
Díky, jsou to jen slovíčka,
co do sebe zapadnou....
není to žádnou záhadou.
Ne každý má takový talent. Osobně nikdy nebudu na úrovni tvé a jiných. Baví mě vás číst, moc a moc.
Díky, jsem ráda, že tě to baví. Je to zábava, odreagování od běžných dnů. ( ale pořád jsou to jen ,,veršíky,, )
Ve skořápce ořechu
plamen jasný hoří.
jímá jej hladina misky
i pláň širých moří.
V plamenu naděje ,
co nikdo neuhasí,
poselství nese...
a na zem bílý sníh se snese.
Tak hezky
se mi zdáš
Lásko.
Tak hezky
se mi zdáš,
jako bys kouzlila
barvou svých slov
a skládala
jen pro mě
snář.
Tak hezky
se mi zdáš
Lásko.
Možná že plaším tvoje sny,
když vcházím do nich bez pozvání
možná ,znaven po dlouhém dni,
nesníš o našem milování.
Možná tvůj spánek jiná střeží,
na mne už dávno nemyslíš,
možná....vždyť na tom
nezáleží.
Mé kroky stejně neslyšíš
Můžu jen ulehnout ,
pod víčka schovat plachý sen...
Snít, až bude měsíc na obzoru...
s hvězdami spřádat lásky žen.
Máš rozcuchané vlasy,
kdopak tě hladil asi?
Možná jen vítr foukl,
když na tvou krásu kouknul.