Chceš li mluvit s květinkou,
nikdy se nepodobej noži.
Jdi do tmy a drobného deště.
Na skrytém místě stůj a zůstan tichý.
Květina příjde,náhle bude tam.
Otevři pusu,nech proudit slova.
Skromná,vzletná,ody,žaly,chvály,šalby,vyznání.
Nech lodičku touhy klouzat po hladině studu......
Vyšlas mě doprovodit do síně
a přes tvůj stín vyběhlo bílé kotě.
Byli jsme rázem o samotě.
Byli jsme naráz o samotě,
před velkým zrcadlem.
Tvá krása čeřila se v něm
a u nohou ti předlo bílé kotě....
Už je to nějaký čas- vím....
kde jsi ?
v zrcadle už bledne můj stín ,
kde jen jsi ?
čekání sluší jen čekankám
a já mám jen to kotě ...k radovánkám
samota mi nesluší...kde pořád jsi ?
Dostali jsme oba prázdný papír,
abychom napsali,
co nás jako první napadne.
Napsali jsme oba to samé.....
Ty za deset minut
já za třicet let...Lásenko.
Ten čistý list se časem zaplnil
ač každý jsme ho psal sám...
Stejně se nakonec sjednotil
poplatný stejným krásám.
Jak v mlze přešel roků let
a my si budem rozumět
stále a zas,
my dva a čas. . .
2
1
1