Líbí se mi Vaše básně Moji milý, až je na světě krásně, až srdce hřeje. Je fain mít na rtu rým ikdyž je to třeba jen šprým.
Dědův odkaz (1879) je dílo českého básníka Adolfa Heyduka.
»Štěstí! co je štěstí?
muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá;
oblétá ti skráně,
rusé vlasy kryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.
Světélkem je štěstí,
vzejde v pěkném znětě,
honíš-li se za ním,
lestně zavede tě;
v prostřed třasaviska
srdéčko ti zdusá,
zešediví přes noc
hlavička tvá rusá!
Znali jste ji celou? 
Polibek je pouhý klam,
spojení dvou lidských tlam.
A co se tím docílí?
Přenesou se bacily. 
Jednou takhle k večeru
Lochnesskou já příšeru
polibil.
Pak hned nato z večera,
změnila se příšera.....
To jsem čuměl,co jsem uměl.
Vyspinkaná ráno z lůžka
vyletěla malá muška.
V pokojíčku plném maleb
pod lampou však sedla na lep.
Snažila se dlouho tlapky
osvobodit z mucholapky.
Podvědomě už to tuší,
skončí tu svůj život muší.
Milý pane co vás nemá,
muška ten svůj život nedá
jen tak lehce nevypustí
tu svou malou duši muší
Vždy se z toho dostane
náhodou když na lep sedne
vyzuje si botičky a očistí nožičky
frrnk....
a teď plave kraula v číši mého Müllera
Och v číši se víno zlatí, vílý muška se tam stratí. Zahodí kraulem všechny strasti. A od té chvíle létá sem a tam.
Tam kde náš první Štědrý večer byl, tam kde tě tvé nohy nesly. Tam kde tvému srdci byla zima. A nebylo to tvé vlastní. Tam kde pod tvými kroky křupal sníh. Tvému srdci byla zima a se bálo. Ještě nevědělo že si ho zdálky hřálo...
Nevím, co si pod tím představit,
snad milence, které objímá sluneční svit?
Avšak je to verš líbivý a tajemný,
třeba jen schovává tvoje sny.
Neplač mi na hrobě
Nestůj při mém hrobu v slzách.
Nejsem tam. Nespím.
Jsem tisíc větrů, co dují.
Jsem třpyt drahokamu na sněhu ....
Jsem sluneční paprsek na zralém obilí.
Jsem podzimní mrholení.
Když se vzbudíš do ranního ticha,
jsem hemžení se tichých ptáků
kroužících na nebi.
Jsem měkké světlo hvězd v noci.
Nestůj při mém hrobu v slzách.
Nejsem tam.
Já jsem nezemřel.. . 
Pár květů kopretin
vpletu ti do vlasů.
V konvičce připravím
z jasmínu čaj.
Slzy ti osuším,
neumřem pro krásu.
Pak loutnu naladím,
něžně mi hraj........
Sub urbe - Paul Marie Verlaine
Útlé hřbitovní tisy
v poryvech zimy chvějí se
a na chlad zvykají si.
Žádostiplná vichřice
na křížích z hrobů nových
cvičí podivné stupnice.
Jak ti, co šetří slovy,
však příval pláče nekrotí,
synové, matky a vdovy
procházejí tu zákoutí,
kde smutek – v rytmu volném –
dá nářku z hlubin vyplouti.
Země naříká bolem
pod kroky, které blátem jdou,
co mlhy bloudí kolem.
Jak srdce krutou výčitkou
tak trpíte teď zimou,
jíž se ti mrtví nevyhnou.
Ti mrtví, krytí hlínou
a vydáni zlým samotám!
Zapomnění? Čí vinou?
Kéž jaro přijde brzy k nám
a slunce plné něhy
a zpívající ptačí klan!
Kéž protrhnou se břehy
řek, polí, zahrad kvetoucích
a zmizí zimní sněhy.
A kéž nám z výšin nebeských
snáší své vůně vánek,
jimiž v dobách dobrých i zlých
ulehčíme vám spánek.
Naopak, až uloží své kosti, budou mi chybět starosti a povinnosti. Zas a znova se mi odlomi, kousek srdce ♥, kdo to zná, ten dobře ví.
I když to je marnost veliká,
těžko budu dělat hrobnika.
Nemám k tomu vlohy,
vnímám tepu tóny.
Není to láskyplný cit,
do vínku mi bylo dáno,
že to tak má být.
Proč mrtvé ukládat pod zem,
Proč tam, kde jsou nám vzdaleni?
Proč živé odkládat bokem,
do ústavů a stavení?
Proč je nevzit domů,
Mít radost k tomu?
Dva motýlci ti kolem hlavy poletují ty to víš
louka je zalitá sluncem a ty sníš
tak otevři oči a koukni se kolem ...
to nejsou motýlci....sníh do půl kolen
léto je pryč a podzim taky,
odtáhli pryč jak na nebi mraky
zima teď ovládla na pár dní zem
otevři oči a koukni se sem.
Na nebi světýlka a v oknech taky
bílý sníh odehnal na duši mraky
vrátíš se do dětství-postav třeba sněhuláky 
Juuu, velmi povedená. Moc krásná. Joo sněhulák ☃ náhodou užívám si každý roční období, i když se těším na další
. Jaro, Léto, Podzim, Zima ❄
vždycky je to všechno prima. 
U aleje stromové
běží ke mě Romové.
Snad mi hlavu neservou
že je beru s rezervou.
Navigace.....
Moc nemysli- a zdrhej
doufej, že budeš prvej ...
na konci aleje zahni doleva
ještě že není obleva
najdeš cestu kluzkou ( přeskoč ji )
a Romové budou rýt držkou.
Mají všichni tlustá břicha,
jen těžko mě doženou.
Každý z nich už těžce dýchá,
má grimasu zmoženou.
Nemaj formu - šla jim dolů
stylem žití předchozím
dík tabáku a alkoholu.
Vůbec se jich nehrozím.
Prosinec jak ho znáš;
svítí se bíle zem.
Tváře ti zrudnou až
ze dveří vylezem.
Tak jako do deky
do čisté běloby
ulehnout navěky
s tebou se chtělo by.
Měsíc v Kozorohu
až napadne hodně sněhu,
projevíme bílou něhu.
I když se to nežádá...
padnem spolu na záda
uděláme otisk těla
zahrajem si na anděla
jako každý rok, v loni, letos ,příští rok. . .
Mráz ti bere červeň ze rtů,
když tělo obtisk nadělá.
Ač podobná jsi více čertu,
má stále rysy anděla. 
Byl štědrý prosinec.Na zasněžené pláni s paletou v ruce kdosi
stál.
Sněžilo,sněžilo do jeho malování.
On nevěděl,on maloval.
Zima během prosince
je jak vlézti do psince.
A k tomu divý balet
když narazím na led.
Prosinec
Jak je to dávno: bílé střechy,
pod prsty zlato na ořechy,
maminka sladké mandle krájí
a děti ani nedutají.
Tajemství patrně je tlačí,
stromek je svázán na pavlači.
Pak náhle jako o sklo mince
zazvoní zvonek. Tišší, tišší
je smutek vždycky při vzpomínce.
Čas letí prudce! Třeskni číší.
Jaroslav Seifert: Jaro sbohem (1937)
Má láska jsi ty
a tvoje slova voda živá.
Jsou suché mé rty,
když vláha tvých je neomývá.
2
2
1
