Chci výjimečnou...mám vše...výjimečnou váhu,výšku, konto ,, 
vše na co si
vzpomeneš... výjimečně...
Sousedovi uletěly včely a je z toho celý rozechvělý.
Copak by ty včely ještě chtěly
u souseda se tak dobře měly.
Na to můžete vzít jed.......
I když občas med jim sněd.
Přiletěla včelka, asi takhle velká
od souseda ze dvora...
už je mrtvá -potvora
Chudák včelka, to jí nedělej :)) dej jí hezčí kousek života, diiik
:)))
Vždycky mi jich bylo líto, že musí umřít a ty potvory vosy a sršáni si
užívají dál svojí párty. A pak že karma je zdarma. No není :)))
Stejně je divné, že ty včely bodnou, i kdy ví, že zemřou? Ví to,nebo neví?
Ale ,,,když já té včelce nic nedělala....sedla ni na koleno a bodla ...
Mě se jednou zamotala do vlasů a taky bodla :( to se šlo pro prvomájový
polibek pod třešni. Ani to moc nebolelo, ale škoda jí, jich...prej dost
ubývají. Jakmile nebudou bude to hodně špatný. Je zajímavé, že jejích
údělem je takhle umřít...
A už psst, promiňte, ale ve verších to takhle neumím. :)
Nemyslím, že si to uvědomují tak, jako my lidé. Myslím, že neřeší,
žijí život jaký mají, bez otázek.
Krom teda včelky Máji a Vilíka, i jejich přátel a sousedů z jedné
kouzelné louky :)))
Mluvíme stejným jazykem ,každý však jinou řečí.
Ty bloumáš mezi nábytkem, já do polštářů brečím.
Denně se lhostejně zdravíme,dva cizinci na vlastním břehu.
Mosty jsou časem strženy ,bez vzpomínek na dávnou něhu.
Vidíš mě, přesto nevidíš.
Dívám se a jsem slepá.
Ty už za obzor nahlížíš,
mě vzduchoprázdno v nás leká.
Už nelétáme, bloudíme pěšky,
nevíme kam vlastně míříme.
Souběžné cesty. . .
však různoběžky.
Už neznáme se....jen se míjíme
Dybych věděl,že má budeš,
dal bych dláždit,kudy pudeš.
Dal bych dláždit kachličkama,
kudy půjdeš nožičkama.
Podíval se na mě pohledem,
který se opíral o nebe.
a slovy, vonící medem,
mi nabízel sám sebe.
Život je jako
na pouti střelnice.
Miluj mě drahá,
.......co nejvíce.
Střelnice na pouti...
růže z papíru
cukrové špalky
horoskop na míru
a srdce z perníku
to mě teď rmoutí,
všechno jsem dostala ...
od tebe z lásky na pouti
Jaroslav Seifert:
“Kde bydlí víla? Asi v mechu, celou noc tančí bez oddechu,
pak věneček si odstrojí a ustele si pod chvojí.
A co má k jídlu? Místo kávy do hrníčku si sbírá z trávy
třpytivé rosné krůpěje a ráno si je ohřeje.”
... tvůj osud tě nemine... už se těším ...vždy jsem si říkal ... na
nic se netěš, nic s toho nebude...tentokráte je to jiné ! 
I tebe osud dostihl,pověz ,oč je to jiné
když se ti sny zhmotnili a srdce je zase klidné
i vítr venku utichl aby tep bylo slyšet..
v obětí pevném usínáš v záplavě rudého plyše...
JARNÍ - Jaroslav Vrchlický
Já kráčel stromy třešní kvetoucími,
v nich zvolna šel jsem pomalu a rád,
svit slunce probleskoval nimi,
a občas květ na moje čelo pad.
To byla báseň jara, kouzla, vůně ...
já opět musil v zamyšlení stát ...
Tak jednou svítit, plát, všem blaha tůně ...
dech, radost, jásot ... Ach, jen jedenkrát!
Je noc, a měsíc jak obrovské rybí oko
nakukuje do mého pokoje
Je noc...
nespím a myšlenky pádí mou hlavou ,
jak splašené stádo bez kovboje.
Je noc ...
Hlavu mám jako střep horkou a bolavou
hledám tu pravdu v čase bez orloje.
Je noc...
v tichu pokoje,budu se modlit pod oboje
a budu tomu věřiti,že lépe žít je bez sítí
Už svítá ....
trápí mou hlavu snad
,ten nápad co mi z nebe spad...?
Až svítání mi ukáže,
jestli mám dosti kuráže...
Slunce už nalehlo do korun stromů
vezmi mě za ruku ,půjdeme domů,
dáme si večeři a víno k tomu.
Budem si povídat , co říkáš ,zlato...
jak jsme se poznali...vzpomínáš na to?
Život nám ubíhal jak srnec v běhu
nikdy jsme nepili z poháru jedu
máme se rádi a na tom teď sejde ,
to je tak....když jeden druhému
do srdce vejde...
Povídej
Zhasíná svíčka,
zavíráš víčka,
vydáváš se spát
s krásným snem
o úplně všem,
co máš nejvíc rád.
Já vždy rozeznávám tvé boky,když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí,tvou vůni mezi tisíci.
Já vždy rozeznávám,hravě rozeznávám.
Má Lásko,nejsi neviditelná.
Já věřím,že ti budu moci říct:
Já tě rozeznávám,jak vlčí máky v osení,
jak prsten mezi dlážděním.....
tvá grácie se nemění....
Hapka.
1
1
1
1
1