Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Citáty a poezie >> Básničky všeho druhu

Polární záře...
Stav se tu večer a vezmi i deku
půjdeme spolu tam...za řeku
Na louce plné kopretin
bude nás hlídat lesa stín...

Cítím ,jak hladíš mi tváře...
vykoupeme se pod lesem
v barvách polární záře.

Milá,jak rozkošný nosík tě zdobí.
Očka máš jak kočka při mrouskání....
Tvá usta smyslná,budou mé hobby
......a vůbec celá jsi k zulíbání.

Když se mě dotkneš,ztrácím hlavu.
Ba ne nejsem schopen odejít,
neb ocitám se v chromém stavu
........bez Tebe nelze dál už žít.

Drželi jsme se za ruce,
vnímali krajinu po dešti.
Podvečer voněl mokrou travou,
je třeba více ke štěstí?

Dnes večer přišiju
snad tisící záplatu
na bundu načichlou kouřem.

A ráno budu vyhlížet
až vrátí se ptáci z Eilatu,
tam od Rudého moře.

Slunce k západu se sníží,
a za zahradou mizí...
já sedím tiše na trávě
smutek mi není cizí.

Zmizelo slunce v rudém závoji
ticho se line vzduchem
a vánek zpívá o thůji
nezachytíš ho uchem...

Západy slunce na Hané...
to nepochopí každý.
když řekne šohaj děvčici...
mám tě rád...bude to navždy.

Zapadá slunce na Hané
a mě se oči klíží.
Kde spí pak,noci schované?
Nu, u nás......v Kroměříži.

Červen - Jaroslav Seifert

Je horké letní odpoledne,
vlny jsou věčně neposedné,
dotknou se břehu a jdou zase.
Spí dívka, nebo usmívá se
na kolemjdoucí jedním okem?
Já nevím, ale nad potokem
spletly dvě vážky pružná křídla.
Ach, proč mě tenkrát nepobídla!
Přimhuřujíc své dlouhé řasy,
možná že tehdy myslila si:
jde kolem, v duchu říká - kdyby,
a nakonec mě nepolíbí.

Šla o Tobě krajem zvěst,
že nosíš nebe ve jménu
a vlasy jako žíně ječmenů,
že si Tě nelze splést.
Já ptal se květů slunečnic,
proč závistí jim vadne smích.
Prý kráčela jsi včera po polích
a zářila si víc.
I větru musel jsem se ptát,
odkud svou něžnou vůni vzal.
To prý ji vzduchem posílal
Tvůj rozevlátý šat.
Vítr, nebe, ječmen, lány slunečnic,
všichni se mě ptali:
Jestli poznávám už z dáli
tu, která mi půjde vstříc
a o které jde krajem zvěst,
že mívá na rtech vanilku?
Já řekl jim, že ani na chvilku
si s jinou nemohu ji splést.

autora neznám...

Z modrého nebe šaty své ušiju
vlasy mi pozlatí večerní slunce.
Na nohy obuju stříbrné střevíce,
večerním lesem který tak miluju
projdu se s tím, co ráda mám nejvíce. . .
......
( střevíčky jsou dar od bledého měsíce)