Zázračný svět
Říkali, že všechny cesty někam vedou,
že hory ční až do mraků,
že všechny strasti jednou přejdou,
že svět je plný zázraků...
Kdo to tvrdil?
Kdo si za tím stál?
Musel být blázen
Stává se to stává.....
Stává se to stává,já to přece vím,
levá nebo pravá,světlo nebo stín.
Ohen nebo voda,na čem záleží,
kdo dřív ruku podá,co Tě osvěží.
Poblíž každé cetky,slzím dojetím,
mám s životem pletky-skončí usnutím.......
Píšu verše o Věrce
o Blance i Irence.
Píšu jako předloni,
verše sám,bez Soni.
Píšu verše Silvii
o Nataše a Lucii.
Ale s láskou jedině,
píšu verše Vlastině.
Ty seš proutník )) milý Zdenku
asi proženu tu Věrku,
možná taky ošklivě vynadávám Lucině
Blanku i tu Irenku, budu honit po venku
Nataša Soňa a Silvie....co je to vlastně za zmije?))))
( ber to všechno s nadhledem....)
Ty jsi můj a já tvá jsem 
Posíláš ke mně svou lásku.
Voní jak po dešti na zahradě květ.
Po její vůni,pošlu Ti svoji zpět.
Podzimní deště budou tu co nevidět.
Spolu pak oděni promočeným trikem,
budem se s kapkami deště mazlit a k sobě tisknout.
ne však pod deštníkem.
Mokrými těly budeme psát o naší lásce milostné verše,
tak jak to vždycky chtěly.
Ne na papírku,
tak dlouho,až napíšeme celou básnickou sbírku.
Jen Ty a Tvoje srdce to slyší......
Já totiž šíleně rád píši.
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
Jaroslav Seifert
Dotýkej se mě štětcem,mám to ráda.
Nikdo jiný mě tak něžně na plátno nepokládá.
Včil Ty mě maluj.
Dotýkej se mě,mám to rád.
Nikdo jiný neumí se mě tak něžně dotýkat.
Dotknu se tě pohledem
a tvoje oči svítí
dotknu se tě obětím,
padneš do mých sítí.
A potom v šeru pokoje
domaluj můj obraz
jen my dva víme ...jak to je...
ten tichý ,něhy výraz.
Ze spíše lez šnek, fuj to jsem se lek, na zádech měl dům a vypil nám rum .
Dokud jsou v rukou nůžky, tak nevystrčím radši nic a ani ty růžky ;-)
Bylinko léčivá,
bylinko sladké vůně,
když rozum uzdravíš,
srdce se rozestůně.
Maličký hřbitůvek,jak kresba od Erbena,
pradávné náhrobky a nečitelná jména.
Maličký hřbitůvek,za vískou mezi poli,
brankou co zaskřípe,vejdi,když srdce bolí.
Maličký hřbitůvek,jak kresba od Erbena,
na starých náhrobcích,přibývaj nová jména.....
Na zahradě pod pergolou,
pili burčák , kluci s Olou.
Ola se jim opila ,
a ten burčák vyblila.
Proto pozor, milí páni,
burčák nemá slitování,
když vypiješ ho moc....
budeš blinkat celou noc! 
Abraka dabraka.
Čáry máry fuk.
Ukaž mi skřítku,svůj bájný lup.
Za sférický dukátek,jeden či dva,
nikomu nepovím,kde je skrýš tvá.
Věnováno V.H.
Podzim je tu!
Můj milovaný,něžný,snový.....
Můj kaštanový.
Podzim je tu
a holé stromy za čas všechno na nás poví.....
Včera letěl vzduchem první bílý vlas.
Zazvonil,
když zvolna k zemi padal –
a slova,
hrubá, nepokorná slova
v hrdle uvázla mi jako rybí kost.
Mé léto,
ty už také šedivíš?
Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem,
kam a komu vstříc.
A ticho, chudé jako polní myš,
tu a tam za zády nám pískne.
Mé léto,
ty už také šedivíš?
Jan Skácel
1
2
1
