Divoká husa vede své mladé,
k rybníku přes cestu,
líně se krade.
Housátka poslušně drží se mámy,
poslední v zobáčku, má kousek slámy.
Srovnány za sebou, jak perly na niti,
zelenou louku žlutavě rozsvítí.
Copak se nám to s přírodou stalo?
Neptej se hlupáčku,
je tady jaro:-)
Přišel první máj,
milenci mají ráj,
všude teplé meze,
to se to tam leze...
Za ruku se v parku vodí,
do přírody spolu chodí,
líbají se, hladí,
s jarem láska ladí.
První máj má kouzelnou moc,
a co teprv prvomájová noc,
láska pod hvězdami kvete,
tak ať si to užijete... 
Celý den jen pracuji,
práci svoji miluji.
Je mi láskou,
je mi ženou
odměnou mou zaslouženou:-)
Pro někoho smutný máj,
často slyším aja jaj.
V obličeji vrásky,
z čeho?
Od mé lásky:-)
Citově vzplanul jsem,
v jediné chvíli,
kapička dokápla,
ke svému cíli.
Láska se nesměje,
svědomí mlčí,
potok se vylije
a moře hučí.
Měsíc má na tváři mlhavý mrak,
za měsíc za rok?
Tak nebo tak?
Přetekla džbánek,
ukradla sklenku,
Teď byla právě tu
a už je venku.
Stříbrný provázek,
zachycen za slovy,
opatřen vkusem je,
nadějí obnovy.
Pod ubrus vložený růžový list,
kdyby snad uměla,
může ho číst.
Kolony aut mířících do dáli,
příběhy které jim pod koly dozrály.
Kapitán na moři:
rozviňte plachtu!
Pro toho hlupáka,
co nemá jachtu.
Zaklepe na dveře,
to ona umí.
Vytržen z myšlenek,
jen hloupě čumím.
Je pro mě májem...
úsměv jí sluší,
sladký je polibek,
červené uši:-)
Narážeje do lidí
jdu liduprázdnou ulicí
a nikdo mne v ní nevidí
Nezářím a nemám světlo
jen mé oči trochu žhnou
ňáké zvíře si mne spletlo
s vymlácenou lucernou
Vydávám dnes jenom skřeky
mluvit už mě uráží
jdu se na most napít z řeky
žízeň mám, i závaží.
(J.H.Krchovský- Bestiální něha)
Jsi tichá jako měsíční svit. Kdo jen jsi?
Jsi jasná jako slunce. Kdo jen jsi?
Ten, jehož láska tě sem přivedla. Kde ted jen jsi?
Tvoje zářivé oči svítí jako paprsek světla.Kdo jen jsi?
Tvoje rty poskytují útěchu, mému osamělému srdci. Kde jen jsi?
Nechtě jsem si polil kafem
koncept se svým epitafem
zapomněl jsem jeho znění
a text už je k nepřečtení
Co teď vzkážu příštím lidem
(pokud někdo živý zbyde)?!
že jsem zde žil v sedmém nebi?
Něco vzkázat? - Co a komu?!
ty pitomče, směj se tomu!
Skončí s tebou život všechen!
(J.H.Krchovský- Bestiální něha.)
Jdu městem a zase prší...
miluji déšt celou svou duší.
A obětuji střevíčky, i když mám vodu pod víčky...
ve vlasech, šatech a na tváři...ta voda- oči rozzáří
Vyhýbám se kalužím,a nikomu nic nedlužím....
a když pak pršet přestane, a vlahý vítr zavane ...slzy mi z tváře
suší....
Rozpomínání
Jiří Pavlica / Dušan Vančura
Jiří Pavlica & Hradišťan, Hana a Petr Ulrychovi
Ty má růže bez trní, ty můj mlýnku větrný
moje lásko zastav se a chvíli vzpomínej
na svou třídu s lavicí a na housku vonící
chvíli vzpomínej
na tu holku v čepici
chvíli vzpomínej
Každý rok ti zpomalí krok
a k večeru záda se rozbolí
náš čas má stříbrný vlas
když podzimní vítr zavře stodoly
Tak to zkrátka chodívá a jinačí to nebývá
z pavoučího přediva léto uniká
já důvod najdu ti proč hejno labutí
před zimou výšku nabírá
proč kočka na klíně slastí oči přivírá
Pár let a jiný je svět
ale jak se má svět točit bez dětí
já vím já bezpečně vím
že na jaře ptáci zas přiletí
Až se louky rozvoní
až se léto nakloní
klidně stůj jen po boku mi stůj
a vzpomínej . . . 
Nechvátej osude člověk ti nestačí
vždyť ještě nesplatil co srdci dluží
tvá kola osude rychle se otáčí
kolena měknou a dech se nám úží
Nechvátej osude chci vidět svítání
je mnoho semínek zasetých v zemi
chci znovu nabírat dětské sny do dlaní
slyšet svou písničku znít mezi všemi
Nemysli na osud on myslí za tebe
z vinice lásky pár hroznů si dej
na vratkých cestách pak opři se o nebe
dojdeš kam souzeno děj se co děj
Nemysli na osud nezoufej člověče
radost a naději dál v duši své měj
obejmi šanci žít dřív než ti uteče
dojdeš kam souzeno děj se co děj
Nechvátej osude ještě jsem nenašel
penízek jistoty na stránkách knih
bojím se že minu to co bych potkat měl
když štěstí v hrsti mám taje jak sníh
Nechvátej osude než člověk vyzpívá
úsměv i zármutky ze všech tvých not
zjistí že dech mu už na další nezbývá
protančil podrážky posledních bot
Nechvátej osude svět jsou jen obrázky
které si maluje každičký z nás
každý den zbývají z vět jenom otázky
odpověď zná jenom starý klaun čas
Nechvátej osude člověk ti nestačí
vždyť ještě nesplatil co srdci dluží
tvá kola osude rychle se otáčí
kolena měknou a dech se nám úží 
(písnička od
Hradištanu)
Co je pravda?
To co někdy neradi přiznáváme a hledáme tam, kde bychom si to nejvíc
přáli:-)
Zítra, až si ráno vstanu,
napustím si horkou vanu.
Protože mi nejde plyn,
párky do ní ponořím:-)
)))) můsy jsou zázrak, a ty si jich važ.
když můsy nespí ,tak je tu čas
snění a přání, do srdce klíč,
jen trochu mrkneš a zas jsou pryč. 
Nestačí mi jedna,
chtěl bych aspoň dvě.
Jednu u postele,
druhou na stromě:-)
U postele - chápu,
na stromě už méně.
Co je platná chlapu
můsa na stromě?
Na rameni sedí,
do očí ti hledí.
Ruku vede , víš?
tak sedni si a piš.
Na stromě když múza je,
mužské srdce roztaje.
Každý muž i věřící,
vnímá múzskou zadnici:-)
Pozor ne mužskou:-D
Vystrčí-li múzy
drze zadek (čůzy),
nesvolávej schůzi,
a vyhrň jim blůzy.
budou-li se bránit
pozor mohlo by je to i ranit
tyhle čůzy s D jedničky
kurvi se a hledaj pravnicke kličky
protože daně nechtěji oddávat
na řidiče musi mávat
stojí tam jen v kalhotkách
ve vysokých svých botkách.
Nevím, zvláštní paní?
Nějak se v tom ztrácím,
když v koruně múzy spatřím,
spořádaně oči v sloup odvracím:-)
PORTRÉT - Karel Toman
Dva vlčí máky měla ve vlase
a pružnost kočky hrála v snědém těle.
A záře elektrická chvěla se
v těch očích, gestech, v bytosti té celé.
Zmizela navždy. A v mé paměti
vášnivě, na mžik, znějí její struny.
Zpívá tam bolest, vzdor a prokletí:
Náš rudý prapor vlaje nade trůny.
/Torzo života 1902/
Něco mi to připomnělo, myslím ty vlčí máky:-)
Mám je moc rád a vůbec mi nevadí, když se nevyčistí obilí a pak jich je
v poli převaha a ještě k tomu modré chrpy.
Vydržel bych se na tu nádheru dívat celý den:-)
Jsem rád:-)
Obilí se přesévá... tedy rovnou po kombajnu v příštím roce jde na pole.
Jindy se nakupovalo osivo u semenářských podniků, neb nebylo drahé a
hlavně se jelo na kvalitu, čistotu, ale i kvantitu, neb naše národní
hospodářství bylo plánované:-)
Aále jo....šlapalo.....zelí, do města, do školy, po lesích a
loukách.
A když vítr foukal z hor....šlapaly i ty povětrné děvy .
Vítr jim cuchal vlasy, a muži se báli jejich krásy.
Padnout do tenad některé...mizely penízky veškeré.
Za trochu lásky za kousek něhy....
Kolem plotu kozel běží,
mečí, bečí, dýchá stěží.
V uších hučí, v mysli sněží.
Není mladý, není svěží.
Do lékárny má to kousek,
ještě předtím musí koupit carborundum brousek.
Jazyk ostrý, jako břit,
by si mohl poručit.
Když se žene do dveří,
srst svou zlostně naježí.
Lékárnice stará paní,
zrak má značně vyšeptalý.
Co to bude mladý muži?
S čím pak chcete pomoci?
Co váš trápí, co vás pálí?
Jaké máte nemoci?
Kozel kouká, překvapeně.
Nerozumí této ženě.
Školu skončil příliš brzy,
teď má na krajíčku slzy.
Abecedu šidil asi,
kdyby měl je, pak stávají mu hrůzou vlasy.
Najednou si vzpomene,
lékárnice slyší mééééééééééé:-)
2
1
1
1
*
