Básničky všeho druhu

Vyznání . . .
Tam za sbírkou plnou básní a ještě o kus dál
žije prokletý básník, co verše své jen psal
za sílu svých svalů duši citlivou schoval
byla křehká jako sklo, pečlivě ji hlídal.

Zasněný, spíš jako blázen lidem připadal
hlavu v oblacích, nic kolem sebe nevnímal
životem svým bloudil, cestu svou hledal
sklízel jen výsměch, když beznaději propadal.

Otevřela mu duši svou a tak ji potkal
tu dívku křehce nádhernou a najednou se všemu smál
kouzlo života pochopil, najednou se radoval
našel svou lásku, poezii a srdce své jí daroval.

V sobě jsi ji nosil a každou noc usínal
byla jen tvá a celým srdcem jsi ji miloval
tisíc tváří a tisíc jmen jsi jí ve svých básních dal
jak je krásná, vždyť její vůni jsi znal.

Jak krásné je žít, lítat v oblacích
křídla nemít, topit se v polibcích
vášní, co pálí v těch něžných dotecích
ta touha je jako oheň plamenů hořících.

Na křídlech své fantazie nech mě nést
do ráje splněných snů hlasem srdce, slyšíš jeho šelest
lásku v sobě máš, tak nech ji rozkvést
to poupě, tu křehkou květinu, její vůní se nech vést.

Srdci, co bije jako zvon, dáváš křídla
znám spousty něžných slov, duše má procitla
tak křehce sladká, tón souznění jsi ve mně rozezněla
jeho vibrace v sobě cítím, mé nitro jsi rozechvěla.

Tvá krása je čistá, jako ranní modlitba, po tobě toužím
jsi mou vírou, tím oltářem, před kterým klečím
tu tvář jako z obrazu starých mistrů v sobě nosím
jak je nádherná, jen v tebe, lásko, věřím.

Stále je se mnou, životem svým kráčím
zraju, jako víno svým věkem moudřím
jsi ve mně, tak nádherná jako básně, co v sobě nosím
slůvka nádherná šeptáš, tvůj hlas slyším.

Svíce života hoří, plamenem vosk ubývá
jsi mou nadějí, jen věřit zbývá
na jazyk se derou slůvka sladká, tak medová
poezie, inspirace má něžná, mé srdce se tobě oddává.

Tak tu žije ten prokletý básník dál
múzu, co je tak něžnou, poezii miloval
je pro ni zrozený, jak dlouho ji znal
ten prokletý básník, co verše své jen psal.

Přečetla a moc se mi líbila ...autor bude asi ten ,,prokletý básník,,

Unavený pianista

Zase ty tváře. Stejný, nudný dav,
co v sále čeká na mou chvilku slávy.
Hledí mi do prstů ten beznadějný brav,
jako by hudba mohla spasit jejich prázdné hlavy.

Vteřina ticha. Pak udeřím do kláves,
můj první akord v noci ostře pálí.
Dávám jim bouři, vášeň, jarní les
vše, co jsem sám už v sobě poslal v dáli.

Salon se tají, šepot v tichu zhas,
vznešené dámy do svých kapesníků pláčí.
Já přitom v duchu počítám ten čas,
kdy lživý tyátr ukončí klíč ve dveřích na pavlači.

A když pak dohraji a sálem bouří hluk,
když tleská šlechta, cynici i kmáni,
skloním svou hlavu, obyčejný kluk,
vždyť vím, jak prázdné je to jejich počínání.

Zavírám klavír. Tmavé pouzdro tónů.
Nechávám za sebou ten hloupý, hlučný sál.
S kabátem přes rameno, téměř bez poklonu,
odcházím do noci se svým splínem v dál.

A zase zítra... tvrdá postel čeká,
na koho že? Na člověka.

Taková, taková... obyčejná?

Tvá krása není leskem pro oči,
je jako šepot, který v tichu zní.
Až se náš vesmír jednou otočí,
ty zůstaneš mou nejkrásnější z dní.

Pohled tvých očí hřeje v hloubi,
jsi jako noc, co křídla rozpjala.
Můj svět se s tvým tak něžně snoubí,
jak hvězdná zář, co tmu v dál zahnala.

Nezáříš chladem zlatých trofejí,
tvůj půvab roste z nitra, z čistých krás.
Dáváš mi víru v novou naději,
když v divném světě utichá náš hlas.

Tvá stopa v duši navždy zůstane,
jsi vzácný akord, prostých, všedních dní.
I když chlad a zmatek kolem nastane,
tvá čistá láska nitro rozezní.

S tebou
Kamínky dnů
v démanty proměňuješ,
náhrdelník mi z nich
na krk nasazuješ.
Z paprsků lásky
jsou doma pavučiny,
do nich se chytám,
s tebou svět nemá stíny,
jsi lék na všechny
mé splíny.

Máňa to vyhrála...

Na skráni stříbro, v duši tichý chlad,
podzimní slunce do oken jí svítí.
Vzpomínek závoj začal na ni psát,
ta drahá paní zná již pravdy žití.

Hlas její zní jak tóny starých lyr,
když vypráví o dávném, bouřném bytí.
V srdci, kde utichl už dávný vír,
teď moudrost rozkvétá, jak růže, slova třpytí.

Pohled má hluboký jak noci tmavý stín,
v němž tají se i dávná, skrytá psaní.
Jí s úctou klaní se i jasmín, zemědým,
čas nedotkl se její cti a zrání.

Kráčí s tou noblesou, již dává její věk,
jak královna, co opustila sály.
Jejího života se dotkl vlídný lék,
jenž smazal žal a zanechal jen chvály.

Chtěla bych být poslední paprsek slunce,
který projde přes všechny mraky,
jen aby se dotkl tvé tváře...
Chtěla bych být podzimní listí,
co za oknem padá,
jen abych věděla, co právě děláš...
Chtěla bych být sněhová vločka,
co hned roztaje,
jen co se dotkne tvých rtů,
a zmizí na nich...

LHÁŘ
Krade svatým
svatozář.
Pak s ní chodí,
kde se mu to
hodí.
A
na odiv
dává svou
druhou tvář.....

Říkali, že všechny cesty někam vedou,
že hory ční až do mraků,
že všechny strasti jednou přejdou,
že svět je plný zázraků...
Kdo to tvrdil?
Kdo si za tím stál?
Musel být blázen
- nebo miloval.

Máma říkávala vztekle,
že jednou skončím v pekle.
Stojím teď před pekelnou branou
a od smíchu mi slzy kanou.
Na bráně cedule jako Brno:
PŘÍJEM ZASTAVEN, MÁME PLNO!

Už nechci nikam cestovat

Tak možná ještě naposledy Benáty?
Všední dny se tam mění na svátky.
A láska má na růžích ustlané
a nikdy tělem duší neklame.

Tak možná ještě jednou Benátky.
A třeba se tam někde potkáme,
na mostě,
nebo u kamen.

Tak možná ještě Benátky.
Na chvíli pobýt v noblese
krásných domů a lodí.

Tak nashledanou v Benátkách,
ve městě snů a vody.......