Udělám pro tebe všechno.
Nejdřív ti najdu byt s okny do korun stromů.
Naučím tě spát sladce,
jako když se noříš do teplé hluboké řeky.
Koupím ti slunce,barvy jantaru,
aby jsi měla sílu.
O víkendu ti budu psát milostné básně
a budu ti je číst ve všedních dnech.
Poprvé jsem cítila to zvláštní chvění,
když vzchuch měl 30 a mé srdce procházelo varem.
Poprvé jsem cítila, že se všechno změní,
když on si myslel, že si jenom hrajem.
Poprvé jsem řekla, že všechno smí,
když noc k ránu uháněla.
Poprvé jsem chtěla sdílet tajemství,
když jsem jen mlčet měla.
Poprvé si říkám: Naposled!
Jsem svým snům a přáním uvěřila..
Jan miluje Lenku,
miluje,
nespí a bledne,
za noci vzdychá a trápí se i ve dne.
Lenka miluje Jáchyma,
miluje,
trápí se velice,
za jitra tůze moc,v půlnoci nejvíce.
To já miluji Kopretinku,
miluji,
vsedě,vleže v chůzi i šenku.....
„Namaluju tvoje ruce dvě ještěrky na opuce, na okamžik spící líně
dvě lastury na mělčině. Namaluji tvoje ústa ránu, která nezarůstá,
vykrojenou z milých slůvek. Namaluju tvoje ústa šňůru perel od borůvek.
Namaluju tvoje ňadra dvě kuličky z počítadla, když se spolu usadí.”
básníci 
Stále se mi vracíš.
Do hlavy,do duše........
A já nic netuše,
to vlastně chci.
Nikdy jsem neodešla
lásku svou neodnesla
mé city k tobě
schovávám v sobě
stále a napořád.
Hlava se mi točí.
Nesmím se dívat,
do tmavomodrých očí.
Dávno to vím,
ale nikdy nelením,
když ty oči se s mými potkají.
Šeptám si v duchu i potají.....
Ještě,
ještě alespon jednou......
Hlavou se ti honí zas a zas
to modré světlo zpod mých řas
když se ti z něj hlava točí...
řekni a já zavřu oči.
Jsi modrá jako hladina,
jsi řeka, která usíná.
Jsi jako nebe za úsvitu,
a věříš na lži ze soucitu.
Na nemoci a uzdravení,
a na hříchy a odpuštění.
Ať se v každé roční době,
prostíráš ve mě a já v tobě.
Krajino nejkrásnějších míst,
knížko má, v níž se učím číst.
Ať klín tvůj láskou nepohrdne,
když nosíš roucho milosrdné.“
básníci....
Dívka s mečem
Tak konala by spravedlnost
Hrdost s kterou vzpřímeně by žila.
Jen jak žena zdali by v té době zvítězila.
Nemajíc lehký život dívky v té době dávné.
Z myšlenek tuhne krev a paže slábne.
Jen meč ma dva břity
Paže sním vládne jak s pírkem
I když tvář zdobena není
vousem ani knírkem
Oči jak tůně, však řeč je rázná.
Neradno si z dívky té dělat blázna.
Ona má své ,i svou lásku
je přímá ,
nenosí škrabošku. . . žádnou masku.
Až svlečeš šat léta
budu hladovět po tvém dechu
Marně se ptát kde jiskra dne
proč soumrak nastává tak brzy.
Aš svlečeš šat léta
kolem tebe mnoho popadaných květů.
Pod nehty se vkrádat bude chlad
Až svlečeš šat léta
Vítr stromů začne trhat listy
Budu se bát o dny příchozí
Vejít do šera projít místy
kde ještě před nedávnem kvetly
náruče květů
Až svlečeš šat léta
Bude čas zůčtování
Jen sám se sebou co mělo být
Co mělo a nemělo se stát
Jak lesní paseka jsi žhavá.
Když slunce sčítá pátou.
A do závanu pryskyřice,
voníš mátou.
Máta,máta,
rozesmátá.
Svádí sukně,
rozevlátá.
Nevině,nevině,
namáčí ve víně,
upíří zoubky.
Až se mi z dálky vrátíš,
za ruku vezmu tě
a dávno vím,má lásko,
kam rád pozvu tě.
Do ráje pstruhů
z průzračné lesní tůně.
Kde slunce duhu,
prostírá na hladíně.
Kde z květu na květ,
včeličky přelétají
a modří motýli,
si na honěnou hrají.
Zdalipak Lásko víš,
co za to budu chtít?
V kraji tvých vzpomínek
k tobě se přitulit.
V lukách,kde ozvěnou
dodnes zní tvůj smích.
Čas dětství,naděje
a mečů dřevěných.
Najdeme se právě tam...
v lukách kde nikdy nebyl jsi sám
čas mládí, lásek nezralých
kde pořád zní můj smích
když do dlaní vložil jsi mi rudý vlčí mák,
čas panenek a mečů dřevěných
1
1
1
