A když vstoupím do temného údolí,
vím,že časem všechno přebolí.
A když stanu na vrcholu skály kamenné,
vypálit si nechám do svého ramene,
že vím,Co je to láska.
A v srdci to taky bude napořád,
duše křičet bude dál,
že chci si s Tebou zase hrát.
Napnu tětivu na luku,
stanu se lovcem.
Ty jsi má šelma v rozpuku,
útočím bodcem.
Jednou ranou,
vše ostatní jde stranou......
Venku prší,
jako v případě duše, která pláče.
Nemohu najít cestu ven z bludiště.
Proč se ptát na tisíc pochybností,
proč tisíc otázek,
které nejsou důležité.
Je to šrám na srdci,
převládá-li smutek a není pomoci.
Nesmí se to stát,
takto jsem to nechtěla,
teď můžu se jenom bát,
že jsem ztratila anděla.
pokud to je opravdu anděl
nikdy se nemusíš bát
že by to byl dábel
že by bylo nějakých ztrát 
S depresí nejsem dobrý,
tak moc to neřeším.
Prstýnky naše snubní,
jsou v krámě s veteší.
Žárlivý nejsem vůbec,
jsem rád,že patříš mu.
Zahořklý nejsem,tedy,
ale raději odejdu.
Tibetane maj to blbé,
Když maj zničit bakterie.
U nich pára zjeví se
Dřív než virus zničí se.
Vyznání od prokletého básníka
Tam za sbírkou plnou básní a ještě o kus dál
žije prokletý básník, co verše své jen psal
za sílu svých svalů duši citlivou schoval
byla křehká jako sklo pečlivě ji hlídal.
Zasněný spíš jako blázen lidem připadal
hlavu v oblacích nic kolem sebe nevnímal
životem svým bloudil, cestu svou hledal
sklízel jen výsměch, když beznaději propadal.
Otevřela mu duši svou a tak jí potkal
tu dívku křehce nádhernou a najednou se všemu smál
kouzlo života pochopil, najednou se radoval
našel svou lásku poezii a srdce své jí daroval.
V sobě jsi jí nosil a každou noc usínal
byla jen tvá a celým srdcem jsi jí miloval
tisíc tváří a tisíc jmen jsi ji ve svých básních dal
jak je krásná vždyť její vůni si znal.
Jak krásné je žít lítat v oblacích
křídla nemít topit se v polibcích
vášní co pálí v těch něžných dotecích
ta touha je jako oheň plamenů hořících.
Na křídlech své fantazie nech mě nést
do ráje splněných snů hlasem srdce slyšíš jeho šelest
lásku v sobě máš tak nech ji rozkvést
to poupě tu křehkou květinu její vůní se nech vést.
Srdci co bije, jako zvon dáváš křídla
znám spousty něžných slov duše má procitla
tak křehce sladká tón souznění jsi ve mně rozezněla
jeho vibrace v sobě cítím, mé nitro jsi rozechvěla.
Tvá krása je čistá, jako ranní modlitba po tobě toužím
jsi mou vírou, tím oltářem, před kterým klečím
tu tvář jako z obrazu starých mistrů v sobě nosím
jak je nádherná jen v tebe lásko věřím.
Stále je, se mnou životem svým kráčím
zraju, jako víno svým věkem moudřím
jsi ve mně tak nádherná jako básně co v sobě nosím
slůvka nádherná šeptáš, tvůj hlas slyším.
Svíce života hoří, plamenem vosk ubývá
jsi mou nadějí jen věřit, zbývá
na jazyk se derou slůvka sladká tak medová
poezie inspirace má něžná mé srdce se tobě oddává.
Tak tu žije ten prokletý básník dál
múzu co je tak něžnou poezii miloval
je pro ni zrozený jak dlouho ji znal
ten prokletý básník co verše své jen psal.
(Autor prokletý básník)
Přesně....obdivuju tyhle básníky....(ono je celkem úžasné, když chlap
píše verše, hodně to o tom člověku vypovídá) 
jestli joo, tak je to velmi šikovný kolážista 
nevím, neznám, ale je to wauu, velice krásné
Fuchsie
Nalezla jsem na netu,
šik fuchsii Vooddoo.
Včil za zvuků kupletů,
čarovat s ní budu.
Však pro bílou magii,
vhodnější je Polar.
Nezabije,nabijí,
je to květ vhodný pro dar.
Chantal,to je princezna,
růžová jak panenka.
Balerína líbezná,
Chantal tančí
pro Zdenka.
S.D.
