Do nebíčka,nebo do peklíčka?
Zase ta známá slovní hříčka?
To nemůžeš jinou vymyslet?
Ne!
Tahle připomíná jak voněl starý svět,
než ten zdejší.
Do nebíčka,nebo do peklíčka?
A na krovkách ,nebo pěší?
V trávě počkám,než zvedneš víčka.
Ach!
Je slyšet kdesi vzdech,
jaro přenechává létu místo na křídlech....
VERŠE O RŮŽI - Jaroslav Seifert
Měl jsem ji na památku,
kdos drahý mi ji dal:
pak hrst růžových plátků
jsem z okna rozsypal.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Vlak je již v prudkém letu,
ach, Bože, proč ten spěch?
A jeden z těchto květů
uvíz mně ve vlasech.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Jsou lásky přeukrutné,
pak vzdycháš do dlaně.
A končívají smutně
tak jako v románě.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Vždyť musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Nemám rád malé prince.
Zrazují lišky pro růže.
Mám rád stopy bince,
ve kterém Ty žít nemůžeš.
Chci kráčet s obry,ne s trpaslíky.
Najít to dobrý a špatnému říct díky.
Mám radost,když se směješ.
Když smutníš,nevím co s tím.
Když řekneš si,přes hory bych Tě přenes,
k sobě domů.........prozatím.
Holky pořád něco řeší,
když se vezou,chtěj být pěší.
Když jsou malé,chtěj být velké,
když jsou tlusté,chtěj být tenké.
Když jsou jako teploměr,
Zas říkaj:To je nepoměr.
A když poměr mají,
už zase řešej,kdy se vdají.
Když si vezmou Vosáhla,
zas chtěj Pištu Hufnágla.
Když si vezmou doktora,
chtěj souseda vodshora.
Nechtěj toho vod naproti,
ten se prej strašně potí.
Když požádá je Sedláček,
zas maj spoustu vytáček.
A já to řeknu klidně a směle:
Sama v sobě má žena nepřítele.
Až si dá voraz a nohy na stůl,
na zub nějakej cukr,ne do rány sůl,
starostí bude mít polovic,
ne větších než Howard Wolowitz.
I když já ,už od mala,
chtěla Pištu Hufnágla.
Není na to žádná páka,
vzala jsem si spolužáka.
Zatím žije, o tom žádná))
i když přijde chvíle zrádná
občas na zabití je....
tak doufám, že to přežije.
Půlku století s ním žiju...
nic lepšího nezažiju 
Tak jako strom kořeny drží se pevně země,
ja držím se sukně své ženy,hrdina je ze mě.
Protože ona je ta jistá,
ta co večeře mi chystá.
Pro jinou tu zkrátka není místa.
Balada o osiřelé sirce
Kdybych byl sirkou,
kdo by mě škrtnul?
Kdybych byl tulákem,
kam bych se vrtnul?
Kdybych byl básníkem,
kdo by mě četl?
Kdybych byl keřem,
pro koho bych kvetl?
Kdybych byl holkou,
kdo by mě balil?
Kdybych byl vodkou,
kdo by si mě nalil?
Kdybych byl zajícem,
před kým bych zdrhal?
Kdybych byl dopisem,
kdo by mě trhal?
Kdybych byl vílou,
kdo by se mnou tančil?
Kdybych byl silou,
kdo by na mě stačil?
Kdybych byl větev,
kdo by mě vohnul?
Být zlatý měšec,
kdo by mě šlohnul?
Kdybych byl Láskou,
kdo ve mě věří?
Otazník pod otázkou-
Kde je ta sirka,když se šeří?!
1
1
1
Na lávce kolem rybníka
stařičký básník sedal
v kapičkách mezi vlnkami
do básní rýmy hledal.
Když měsíc stáhl rolety
a voněly obláčky dýmu
vracel se básník staletý
s kapsami plnými rýmů .
(ppaauull)
Jedna ze starého deníku.
Malíř
Probouzí nádhernou krajinu.
Tak známou,tak neznámou.
V ruce má skleničku Tramínu.
V druhé sny všech odstínů......
Duhové sny a sklenka vína
to jsou ty dny, na něž se nezapomíná
jen malá sklenička a velká láska
to je ta pravá životní sázka.
Závidím krůpěji vína na Tvých rtech,
že líbat smí Tvá ústa,slýchat Tvůj dech.
Komu závidím ještě?Kapkám deště,
že Tě hladit smějí
a každé cestě,
po níž Tvé kroky kamsi pospíchají.....
Stav se,
vypijeme to víno spolu
stav se,
sedneme si k jednomu stolu
stav se ,
a když zmoknem...tak spolu
stav se,
do rána se budeme hřát...
přesně tak, jak to máš rád
tak se stav.... 
Voláš mě.
Vůní louky.
Hlasem lesa.
Tam nad vrcholky.
Kde padá se a klesá.
Voláš mě.
Trávy šustěním.
Bzukotem včel.
Nikdy se nezměním.
Ale pro Tebe.....
Pro Tebe bych chtěl.
Jsi modrá jako hladina,
jsi řeka, která usíná.
Jsi jako nebe za úsvitu,
a věříš na lži ze soucitu.
Na nemoci a uzdravení,
a na hříchy a odpuštění.
Ať se v každé roční době,
prostíráš ve mě a já v tobě.
Krajino nejkrásnějších míst,
knížko má, v níž se učím číst.
Ať klín tvůj láskou nepohrdne,
když nosíš roucho milosrdné.“. . .
( básníci)
Miluji něhu Tvých doteků,
když ráno jitro vstává.
Tma dává se k útěku,
světlo nám z oblohy mává.....
Miluji vroucnost Tvých slovíček,
když otevřeš oči,
jako by slavíček zpíval,
všechno se láskou točí.....
A lásku miluji.
Ne jenom ve verši zmínku.
Lásku miluji jako deštové kapky,
jak v hlíně kopretinku.
Jak skřivánka,co vrací se na jaře zpívat nám o ní.
Jak na nebesích oltáře,
co novou nadějí voní.....
Poprvé jsem cítila to zvláštní chvění,
když vzchuch měl 30 a mé srdce procházelo varem.
Poprvé jsem cítila, že se všechno změní,
když on si myslel, že si jenom hrajem.
Poprvé jsem řekla, že všechno smí,
když noc k ránu uháněla.
Poprvé jsem chtěla sdílet tajemství,
když jsem jen mlčet měla.
Poprvé si říkám: Naposled!
Jsem svým snům a přáním uvěřila...... (autorka M:S
Spadl mu k nohám,snad přímo z nebes.
Cínový křížek z planety Ceres.
Prý už ví,čí šíji bude slušet,
kdo hraje prim v skrýších jeho duše.
Snílek plující s hlavou v oblacích,
co sem tam rád by ještě spáchal hřích.
Kdoví,možná je to takhle správně.
Ale jemu už šedivějí skráně.
A ona snívá o posledním tanci.
Lásko?
Dáš mu ještě šanci?
Jitro po špičkách obchází náš dům.
Zlehounka začne slunci otvírat dvířka.
Včil!
Včil je ta správná šířka,na první zašimrání.
Tvůj dech se ke mně sklání
a oba šeptáme si slůvka sladká,
než slunce vstane a otevře doširoka svoje vrátka.
Opět nachází mě ve Tvé náruči......
