Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Citáty a poezie >> Bláznivé rymování

Chuť dát ránu jistě je tu
při diskuzích v internetu,
byť jsem sokům v debatách
ještě jednu nenatáh.

Váš rukopis je nezaměnitelný. :)

Se zpožděním děkuji

sny byvaj famozni
život vše ruši
někdy se sam divim
jak srdce mi buši

Život je záhadou,
tak krátce trvá
střídající se náladou
protkán je znova.
Stále nás učí
dalšímu novému
jak květy pučí
do krásy saténu.
Věřte té kráse,
věřte své duši,
chce to jen znát se
a to nám sluší.

lovec jsem veliký
na zádech nosím svou kuši
pro milou ženu
vypustil bych duši
však zrádné jsou lesy
divoké svině
řešim to ženou
co sedi mi v klině
dávam ji vino
povolná bude
na lesním paloučku
líp to sní pujde

Až zlé to tak s tebou není
to jen život se časem mění
paměť ti pořád slouží
je vidět, po čem ty toužíš.
Všechny ty ztráty byly asi nutné
aby tvé žití nebylo tak nudné,
bylo to tak jak muselo být
aby jsi mohl tak, jak se má, žít.
Zvláštní, co všechno v paměti zůstane
i když to co bylo, minulostí nastane,
zvláštní jak vzpomínky se na povrch dostanou
po dlouhé době najednou z hlubin vyplavou.
Do našich duší nám nikdo nevidí
občas naše vědomí se samo podiví,
co vše zůstane hluboko zapsané
jak vlastní krví na pergamen napsané.

třeba až jednou z rána
žena se lehce probudí
koukne se matně z okna
a koho že u vrat to nevidí
ten který kdysik dávno
srdce ji zbláznil velice
aby se tehdy rychle stratil
jak slunce když přišla horská vánice.
vzpomínky v srdci vryté
navždy tam asi zůstanou
byly tak krásne přece
do zapomněni se nikdy nedostanou.
Vidina jeji krásy
pořad mi škádlí srdičko
a já ji kdysik odřek
řekl jsem zbohem zlatičko.

Nejspíš to tak má být
vzpomínky zůstanou
a vždycky po létech
do kolen nás dostanou.
Aspoň je pořád na co vzpomínat
na jisté věci nedá se zapomínat,
o tom je život, tak to má být
tohle si přeci nenecháme vzít.

tu překrásnou dobu
jen my dva v srdci
a paměti budeme mít.
v zimě jsme spolu
topili v peci
abychom u PC
nezmrzli přeci
vášnivá psaní
polibky v netu
chyběl mi však tady
cit tvého retu.
mnohdy jsme psali
dlouze do noci
konec udělat musely hodiny
v naši moci
a když jeden hodiny dal
utnul to psaní
konec udělal.
a zítra znovu
a potom zase
ty šťastné dny
byly jenom naše

Joo, je to tak .. byly to doby,
kdy spánkem nás klátily málem mdloby,
kdo by to řek, jak rychle plyne čas
občas by to člověk i vrátil zas.
Však některé věci vrátit už nejde
i touha po tom všem časem zase přejde,
lepší je vzpomínat na to, co bylo
když to tenkrát na netu stále tak žilo.
S fantazií přeci můžem žít dál
snít si to, co by si každý z nás přál
lehnout si do trávy a koukat na nebe
a myslet na to, že jsme tu pro sebe.

teď jsem se zasnil
myslel jsem na trávu
leželas na zemi
pod hlavou seno tu srnči potravu
a slunce zapadlo
měsiček vychází
nám dvěma děvčátko
vůbec nic neschází

Voní to létem...
to seno, ta tráva
nebo je to věkem
to se tak stává,
když slunce tolik praží
až vše se venku smaží,
kdy krůpěje vody
nás uvádějí do pohody.
To vše mi tvé verše připomněly,
jak ty časy krásně touhou hořely.

touhou hořely
a rychle zhořely
jaká to škoda
a smutek na duši
životní osudy
nikdo snad netuši
třeba to kdysik nám
snad vůbec nevyšlo
snad se už víc lásky
do nás prostě nevešlo
proč tolik hezkych chvil
spolu si prožili
proč oba po sobě
tolik snad toužili.
když svitil měsiček
oba se koukali
že tam někde oči spoji se
tiše si doufali.
spojili se v jeden bod
a měsíc jim svitil dál
po krásnem to psaní
zbyl pouze smutek a žál.