Proč cítím se jak poslední,
jak přítěž jiným na krku,
jak ten co rodinu jednou rozdělí,
srdce jim usmrtím a ne roztepu.
Cítím se jak antikrist, temna pán,
ta chyba, co jen rodin pověst kalí,
čekají na Ježíše jemuž úkol dán,
být lepší syn, než ten starý.
Jak černá ovce rodiny,
úchylka, chyba přírody,
ten patřící do té spodiny,
není divu, že jsou tu neshody.
Když mě je potřeba dobro konám,
na úkor zdraví i svého bezpečí,
bude tu někdo až konečně skonám ?
Nebo bude jen prázdné se světem loučení ?
Podrží mě někdo za ruku,
když do propasti budu padat ?
Každý má svou bezpečí záruku,
klid budou mít, až díru mi budou hrabat.
