Zapojuji se do psací výzvy - do neděle 50str. textu, takže se těšte... každej den to vychází na cca 10 str. takže čtiva bude hafo! Jen musím drobet přiškrtit múzu, aby kápla božskou!
Zapojuji se do psací výzvy - do neděle 50str. textu, takže se těšte... každej den to vychází na cca 10 str. takže čtiva bude hafo! Jen musím drobet přiškrtit múzu, aby kápla božskou!
I když mi hlavou vířily další myšlenky, tak jsem se s Thomasem pustil do mapování onoho původního příběhu. Tentokrát u toho byla přítomna i Nikol, která mě s nepředstíraným zájmem poslouchala. Pohodlně jsem se usadil a začal.
„Vypluli jsme z ostrova a já se konečně dostal na loď,“ začal jsem
vypravování, ale hned jsem byl přerušen Thomasem.
„To byla ta samá?“
„Ne, ne, nebyla. Tahle byla už od pohledu jiná.“
„Jak vypadala?“
„Na přídi měla nápis Černý vítr. Jak jsem se později dozvěděl, byla
pojmenována po prachu ze sopky, který na ni vždy utkvěl, když kotvila za
zátokou.“
„Takže máme alespoň něco málo. To nám usnadní pátrání,“ mnul si
ruce Thomas.
„Jak se to vezme. Osobně v tom mám velký zmatek, ale povím vám co vím.
Třeba z toho něco vytáhnete… Nevěděl jsem co bude. Jak se mám chovat v
této situaci? Co mám říkat? A tak jsem usoudil, že budu hrát blbého, nebo
přinejmenším si vymyslím něco o rvačce, a že jsem se praštil do hlavy. A
jen co jsem vyšplhal po provazovém žebříku na palubu, už u mě byl
kapitán…“
„To je dost, že už jsi tu Simone!“
„Jistě, pane.“
„Copak, jakýpak pane? To jsi se Simone přihřál na sluníčku, nebo co?“
a kapitán i všichni okolo se rozesmáli.
„To sice ne, ale na ostrově došlo ke rvačce a já se zachránil jen tak
tak. Jen se podívejte, jakou mám na hlavě bouli…“ a ukázal jsem mu na
vyvýšeninu na své hlavě, kterou jsem tam měl od dětství.
„To je jasné, praštili ho a dostal okno,“ vykřikl se smíchem Lukas -
malý vyzáblý chlapík s knírem pod nosem.
„Jen se směj, mě do smíchu vůbec nebylo!“ okřikl jsem onoho protivu.
„Lukasi, nech toho, je vidět, že asi dostal slušnou ránu, vždyť se s
náma ani pořádně nepřivítal. Pojď Simone, zapijem to a vy chlapci si
dejte s námi taky. Dneska se to hodí. Konečně jsme se jich zbavili,“ a
kapitán nechal vyvalit z podpalubí sud s kořalkou. A tak se chlastalo a
chlastalo až do rána. Nutno dodat, že jsme prvně vypluli na širé moře,
dál od těch míst.
„Věděl jste kam plujete?“ optala se Nikol.
„Ne, to jsem nevěděl, ale díky pitce jsem poznal všechny zloduchy na
lodi,“ a snažil jsem se rozpomenout na jména, která jsem Thomasovi
postupně diktoval.
„Víc nevíte? Jsou to všichni?“
„Asi ano, víc jsem jich za tu dobu neviděl.“
„Tak to nebude tak těžké. Takováto velká parta, to se hned tak neutají.
A co loď? Jaké ona měla poslání, mimo to, že vás měla vyzvednout?“
„Byla to rychlá poštovní loď, s vysokou úzkou přídí proti velkým
vlnám, jak je rozrážela velkou rychlostí,“ snažil jsem se ji popsat co
nejlépe jsem dovedl. Nikol ji mezi tím nakreslila a já ještě doplnil
detaily.
„To je skvělé! Teď máme přesný popis jedné lodi a ti zlořády jistě
brzy najdeme. Takovýchto lodí není mnoho.“
„To máte pravdu, Thomasi, ale zapomínáte na jednu dost podstatnou věc,“
podotkla Nikol.
„A to?“
„Stalo se to před skoro pěti sty lety. Ta loď je už dávno někde ve
šrotu, či jako dřevo spálené na podpal,“ dedukovala Nikol.
„To nevadí. Lodní deníky se ukládají a archivují už od masakru El dela
Nota,“ prohodil Thomas směrem ke mě a ještě doplnil: „Víte, co se stala
ta strašná událost se zmizením několika lodí a následných masových
vraždách, došlo, jak jistě Edgare víte, na dohodu mezi přímořskými
státy, že se vše bude dokumentovat a ukládat do centrálního archivu.“
„Ano, to slyšel jsem o tom, ale důsledky jsem neznal. Takže to v podstatě
pro vás bude hračka, když to tak vezmu.“
„Hračka ani ne, budeme muset projít celou řadu dokumentů, ale šance jsou
veliké,“ usmál se Thomas.
„Vidíte, to jsem nevěděla, že něco takového existuje,“ podivila se
Nikol.
„Nikol, jsi naživu teprve krátce a ještě jsi se se vším úplně
neseznámila, ale za pár let už budeš znát vše,“ připomínal ji
Thomas.
Thomas se zvedl a popošel k přístroji. Najednou kolem mě byla černá tma
a ticho a tak jsem mohlpřemýšlet o sobě…
Jsem skutečně android? Asi ano, ale jak k tomu došlo a proč? Co se asi
skrývá za tímto rozhovorem? To jsem se měl teprve dozvědět. A ta mladá
dívka… hmmm… byla krásná… ale co stařík jako já by s ní dělal a
navíc vlastně robot… No, bude se s tím muset nějak vyrovnat.
A tak jsem přemýšlel a přemýšlel… Měl jsem klid a to mi umožnilo
utříbit si myšlenky ještě víc.
„Edgare, prober se,“ poplácala mě ona mladá dívka po rameni.
„Kdo jste?“ optal jsem se, ale už jsem tak nějak tušil a mé tušení se
potvrdilo.
„Jmenuji se Nikol. V podstatě jsem vás udělala. Tedy ne přímo vás, ale
vaše tělo.“ Mluvila pomalu a s rozvahou. Asi jsem ji dost předtím vyděsil
a tak jsem nasadil úsměv.
„Těší mě…“ a podal jsem ji něžně ruku, tak jak to mají ženy rády
a políbil na hřbet.
„A heleme se, přeci jen ve vás zůstalo ono gentlemanství,“ uchichtla se
a drobet se začervenala.
„To víte, stará škola,“ přisvědčil jsem.
„A teď k věci - proč tu jste,“ drobet zvážněla.
„To by mě také zajímalo a mám hodně otázek,“ některé byli přímo
palčivé a umíral jsem touhou, zda a jak mi je Nikol zodpoví.
„Na všechno dojde… Nebojte…“
„Víte, Nikol, musím se s tím nějak poprat a vysvětlení by mi udělalo za
dost,“ snažil jsem se ji přimět k vysvětlení. Na chvíli se zamyslela a
pročísla si rukou své vlasy. A jak si je tak prohrabávala, tak jsem za
jejím uchem uviděl jakési světélko…
„Podívejte se, jsem taky android, ale starší model. Vy jste lepší.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Popravdě? V podstatě jsme jen přenesli vaše vědomí do tohoto robota,
ale jste to stále vy… Chápete?“
„Nějak si to nedovedu představit. Robot sestrojený robotem?!“
„Ano, tak nějak to je. Jste moje diplomová práce,“ odpovídala Nikol.
Na chvíli jsem se zarazil a Thomas to zpozoroval a dodal...
„Je to tak. Píše se rok 2454. Zemřel jste před více než pětisty
lety…“
„Cože? Jak jste… proč jste… no, to je jedno… a vy Thomasi jste také
robot?“
„Ne, ne, já jsem jen obyčejný kybernetik. Shodou okolností jsem vás měl
otestovat a zjistit, co se tehdy stalo. Támhle je kamera, podívejte,“ a
ukázal na sošku na stole. Při bližším ohledání jsme ji uviděl. „Vše
se zaznamenává. Máme s vaší domovinou nevyřízené účty, víte.“
„Aha, takže mám být jako bonzák?!“ což mě trochu vyvedlo z míry. Ani
jsem nechtěl říct právě tohle, ale nějak mi to přišlo na jazyk.
„To zrovna ne, ale snažíme se zjistit, kam zmizelo tolik lidí za tak
krátkou dobu, a že technokraté to mají spočítané už je nasnadě, toho se
nemusíte obávat.“
„To znamená, že ještě vozí lidi tam na tu sopku?“ zděsil jsem se.
„Ano, ještě, ale už to nebude dlouho trvat a usvědčíme je… s vaší
pomocí…“ dodal Thomas.
„Potřebujeme co možná nejvíc informací a tohle byl jediný způsob, jak
se k nim dostat,“ vložila se Nikol.
„Pomůžu vám a rád, ale musíte mi vysvětlit co se to se mnou děje při
pití té whisky.“
„To my sami nevíme, asi něco ještě dalšího… nějaký tajný projekt,
na kterém jste pracoval. Jak je vidno, tak ta whiska má za účinek jakési
vrácení do vzpomínek. Zprvu jsme nevěděli o co jde, ale tady Thomasovi to
došlo hned, že vás, svým způsobem, vyzkratuje.“
„Vyzkratuje, divné slovo pro člověka…“ zauvažoval jsem nahlas.
„Uvědomte si, že už dávno nejste člověk, že nebýt…“ a Nikol se
odmlčela.
„Čeho nebýt? Co se stalo?“ byl jsem netrpělivý.
„To si necháme na jindy. Teď je třeba pokračovat v tom příběhu. Musíme
to co nejvíce zmapovat!“ a Thomas na mě upřel svoje hnědé oči, až se mi
zavrtaly hluboko… kam vlastně, může robot něco takového cítit? Apropo,
cit, jak jsem mohl cítit? To byla další otázka, ale odpovědi jsem se
nedobral.
„Dobrá, budeme tedy pokračovat, ale pak mi vše řeknete, ano?!“
„Ujednáno…“ a Thomas i Nikol mi podali pravici. A na znamení dohody jsme
si potřásli rukami.
Ano, bylo to tak, zachránil jsem se náhodou, ale byla to vůbec náhoda,
když tak o tom přemýšlím. Co ty mé mdloby? Co asi stalo tam, předtím? A
myšlenky mi začaly proudit hlavou.
„Nad čím uvažujete, Edgare?“ optal se Thomas.
„Víte, nad tím proč upadám do mdlob pokaždé, když se napiju whisky.
Něco mi tu nehraje a já nemůžu přijít na to, co to je,“ a zase jsem
začal uvažovat. Je v té whisce nějaká droga nebo něco? Jsem pokusným
králíkem? Co se to jen děje?!
„Nezjistíme to asi dřív, než se to celé odehraje. Víte co, napijte se
ještě…“ pobízel mě Thomas.
„Nevím… Mám?“ a hlavou mi výřili další otázky. Pokouší se Thomas
ze mě dostat ještě něco? A i kdyby ano, co to má společného s tou
whiskou. Sám mi ji přece nenabídl, chtěl jsem ji nejdřív já. Ne, to
nemůže být pokus. To rozhodně ne. A opatrně jsem přiblížil skleničku k
ústům a najednou jsem uviděl, či spíše ucítil Thomasův dychtivý pohled.
Vyloženě čekal, až se napiji, až v té whisky smočím ústa a polknu ji.
Řekl jsem si, že to udělám trochu jinak…
Naoko jsem se napil a jakoby upadl do mdlob a poslouchal. Oči jsem nechal
zavřené jen natolik, abych mohl škvírou mezi řasy pozorovat okolí, co se
kolem mě dělo. Výsledek byl pro mě šokující…
„Je tam!“ hlásil Thomas.
„Opravdu?“ ozval se ženský hlas odněkud shora.
„Připojím ho a zas ho budeme sledovat, jsem zvědav, kolik toho tento
android vydrží!“
To byla pro mě neuvěřitelná rána. Já a android? Nemožné, nebo, že by
přeci jen? Chvíli se nic nedělo a pak mi Thomas zatáhl za vlasy. Nic jsem
necítil, žádnou bolest, jen jsem věděl, že mi z hlavy něco sundává a
připojuje jakési kabely.
„Okamžik pravdy, teď nebo nikdy!“ ozval se opět ten něžný ženský
hlas.
„Je připojen… podívejte, zase se klepe, to nemůže hrát…“
„Jen aby!“
Ano, třásl jsem se. Jakmile ke mě ony dráty připojily, tak mým tělem
projela neuvěřitelná křeč a další a další. Vše v rychlém sledu. Nebyl
čas uvažovat. Otevřel jsem oči dokořán a rukou si sáhl za halvu a ohmatal
kabely. Thomas to zpozoroval a vyděšeně vykřikl: „Žije!“
„Takže přeci jen pokus! To vám přijde Thomasi draho!“ vyjel jsem na
něj. Mé zjištění bylo děsivé. Kabely vedly kamsi do mé hlavy a já tam
stál připojený k jakémusi přístoji, který se tam vzal neznámo odkud.
„Musíte ho zadržet!“ vykřikl onen ženský hlas. „Dělejte, přeci
něco!“
„Už je pozdě, už zná pravdu…“
„Že nejsem člověk? A co tedy jsem?!“ vyhrkl jsem směrem k Thomasovi, ale
má mluva byla najednou nějaká jiná. Ani jsem nepoznával svůj vlastní
hlas.
„Co říkal?“
„Moment podívám se,“ a Thomas přistoupipl k přístroji.
Měl jsem dostatek času, abych si vše utřídil a rozvážil, ale rozhodl jsem
se, že nebudu dělat problémy, protože pokud je to pokus a já králík, tak
je stejně nemožné jakkoli se odtud dostat. Mozek mi jel na plné obrátky…
Já, android?! Jak, proč, kdy?
„Nejde to přečíst, je to nějaká hatmatilka!“
„Odpojte ho!“
„Ne! Ještě ne! Uvidíme, co udělá…“
„Vždyť vás může zabít!“
„Nemyslím… podívejte, už se uklidnil…“
Pravda, těch několik okamžiků stačilo na to, abych sebral rozum do hrsti.
Zkusil jsem zase něco říct, ale výsledek byl tentýž. Nedomluvíme se. Co
teď? Chvíli bylo ticho, jen Thomas cosi kutil u onoho přístroje a pak mě to
napadlo! Písmo! Obrázky… Takovým neartikulovaným zvukem a jakýmsi
trhavým posunkem jsem požádal o papír. Thomas pochopil a podal mi list
papíru a tužku. Zkusi jsem něco napsat, ale když jsem se na to podíval, tak
jsem to nepřečetl ani já… dobrá, takto to nejde a zmuchla jsme papír a
hodil ho za sebe. Thomas se pro něj chtěl sehnout, ale zarazil jsme ho rukou a
naznačil mu, ať mi dá ještě jeden… Řekl jsem si: zkusím obrázky a
začal jsem malovat postavu, jak popíjí nápoj. Povedlo se. Thomas to
trpělivě pozoroval. Pak jsem se prstem dotkl postvy a ťukl se do hrudi.
Thomas pochopil: „Asi jsme mu vyřadili obvody a nemůže komunikovat, ale
cestu si přesto našel. Je prostě geniální, já vám to říkal!“
Thomas rychle dokreslil stoleček a druhou postavu, ukázal na ni a ťukl se do
hrudi. I já jsem pochopil. V rychlosti jsem namaloval na další obrázek
velký otazník. Byl sice kostrbatý, ale otazník to byl a opět se ťukl do
hrudi. Thomas chvíli váhal a pak vzal ze stolku ostrou dlouhou jehlici.
Naznačil mi, že ji chce prostrčit skrz moje uši. To se mi zdálo šílené a
měl jsem obavy, ale nezadržel jsem ho. Chtěl jsem vědět, co se bude
dít…
„Nedělejte to, nevíte jak zareaguje!“ ozval se varovný ženský hlas
shora.
Naznačil jsem rukama, že budu v klidu. Chvíli trvalo, než to Thomas
pochopil. Původně si asi myslel, že chci skončit, že chci umřít a tak mi
chtěl sundat kabely z hlavy, ale zarazil jsem ho… Otočil jsme papír a
nakreslil veliké kolečko. Měla to být sice nula, na znamení toho, že budu
v klidu, ale tohle Thomas už pochopil a ukázal to kamsi do rohu místnosti za
má záda. Otočil jsem se a tam jsem ji uviděl. Krásná, mladá žena. Mohlo
jí být sotva dvacet let. Její plavé lasy ji splývaly až po ramena. Na
sobě měla purpurový oděv a v ruce kalkulačku. Popošla ke mě a opatrně mi
ji vložila do ruky. Ihned jsem na ni vyťukal jedna krát nula a jen zlehka
jsem se dotkl rovná se a podal jsem ji Thomasovi.
„Bude spolupracovat! To je paráda!“
„No dobrá, ale jak se domluvíme? Odpojíme ho?“
„Ne, to by se zas vrátil do toho původního stavu. Takže nezbývá, než ta
jehlice…“
Thomas ji vzal a přiblížil se ke mně. Zarazil jsem ho jen natolik, abych
upoutal jeho pozornost a vnímal můj obličej. Pomalu jsem kývl a ukázal mu
zaťatou pěst.
„Věří nám, jde do toho a drží nám pěsti!“
„Jste si jist, Thomasi?!“
„Určitě, jak říkám, je to génius! Takový tu ještě nebyl!“
Thomas mi prostrčil jehlici jedním uchem a posunoval ji hloub a hloub do
hlavy. Najednou vše potemnělo a já slyšel jen brzučení. Byl jsem
dezorientován a zachvátila mě panika, ale pak jsem se po několika
okamžicích uklidnil. Uvědomil jsem si, že to bzučení budou asi mé
vlastní obvody, mé srdce, má elektřina. Pak se opět rozjasnilo. Thomas
stál naproti mě a chmuřil se. Vzal jsem si kalkulačku a vyťukal další
rovnici… tentokrát sinusoidu.
„Je v pořádku! Výtečně!“ a Thomasovy oči se najednou rozjasnily i ten
jeho původní výraz vzal za své a teď se tvářil jako malé děcko, když
dostane novou hračku. Pousmál jsem se.
„Podívejte, on se směje, neuvěřitelné! Dokázal i přes to všechno
rozhýbat mimiku v obličeji. Jak to jen udělal? Vždyť ten obvod musí být
vypnutý! Nebo snad ne?! Dokázal to snad nějak obejít?“
Vyťukal jsem tentokrát složitější rovnici, sice jsem nerozumněl Thomasovi
tentokrát už ani slovo, ale uměl jsem ještě z mládí odezírat ze rtů. To
mě zachránilo. Thomas na to chvíli hleděl a pak povídá: „Tohle bude asi
oříšek,“ a zkoumal rovnici dál. „Aha, výsledek je jedna! Takže je
obešel, ale jak?“
Znova jsem ji vyťukal ještě jednou…
„V tom bude nějaký oříšek,“ vmísila se ona slečna. „Proč by jinak
vyťukával totéž ještě jednou? Jistě se nám snaží něco říct. Dejte
mu další papír a ne jeden, rovnou celý blok!“
Přemýšlel jsem chvíli, jak to nakreslit. Jak nakreslit, že základní
obvody mám v pořádku? Zkusil jsem to. Buď a nebo. Nakreslil jsem domeček a
rodinku se psem a nad nimi sluníčko a vedle domu košatý strom s ovocem.
„Tak tomu nerozumím, proč nám kreslí domeček?“
„To je přece jednoduché, snaží se naznačit, že je v pohodě…
Podívejte…“ a Thomas ťukl do sluníčka a pak do sebe, do ní a udělal
kruh kolem rodiny.
„Co jste to udělal?“ optala se.
„Jen jsem mu řekl, že jsme s ním. Tohle musí pochopit i dítě…“
Ano a také jsem to pochopil, aniž jsem se musel dívat na Thomase. Byl jsem u
vytržení…
drobet jsem se do toho zamotal a nevím, jak budu pokračovat, tak mě když tak na nějaký den prosím omluvte
„Seberte se!“ snažil se mě Thomas přimět k souvislejší řeči. Ano,
byl jsem už na pokraji vyčerpání. Ne fyzického, ale po psychické stránce.
A pak…
Všiml jsem si, že Thomasovi spadl žhavý popel na ruku. Chvíli doutnal a pak
se mu do ruky propálil. Thomas tomu nevěnoval sebemenší pozornost, ale zato
já ano!
„Hoříte, Thomasi!“
„Co, kde?!“
„Ruka!“
„To nic, mám umělou…“
Podezdření ve mě nabývalo na síle, je to android. Musí to být android!
„Nepřibližujte se, ji ž vám nic neřeknu! Jste android, že?!“
„Ale no tak, Edgare…“
„Nechci nic slyšet, odcházím!“ a v rychlosti jsem se zvedl z křesla, ale
Thomas mě zarazil.
„Počkejte přece a nechte si to vysvětlit…“
„Vysvětlit co? Že jste robot a se mnou se tu děje nějaký pokus?!“
„Ale ne… Přišel jsem o ruku a dali mi umělou…“
„Jak dali?“
„No, musel jsem si připlatit, ale poslouží stejně, jako ta pravá, jen
necítím bolest. To je vše,“ snažil se mě uklidnit Thomas.
„Jak jste o ni přišel?“ nedalo mi se nezeptat, a i proto, že jsem chtěl
mít jistotu.
„Při požáru v mém bytě, zaklínil jsem se do okna, či spíše okno mě
přivřelo a useklo mi ruku… následně…“ a Thomas si opět zapálil
další cigaretu.
Co když to jen hraje, aby ze mě dostal nějaké informace? Co když… Ale co,
pokud mám být pokusný králík, tak na tom asi nejspíš stejně nic
nezměním, tak si tu hru s Thomasem zahraji. Uvidíme, kdo zvítězí.
„To se mi nějak nezdá…“
„Náhoda, dosti trpká pro mě. Ale přečkal jsem to a za několik tisíc
kreditů jsem dostal novou ruku. Má to i výhodu, už se nikdy nespálím.
Navíc se mi zdá lepší než moje vlastní, podívejte,“ a uculil se a
zakroutil rukou dokola kolem její osy. „Vidíte, mohu s tou rukou udělat
prakticky cokoli a nic mi nebrání v pohybu, tak jako vám.“
„Úžasné…“ dal jsem naoko svůj obdiv, ale byl v tu ránu ve střehu,
víc, než kdy předtím.
„Tak pojďme dál… co se stalo pak?“
„Potřebuji na chvíli pauzu, Thomasi. Musím si to utřídit,“ a honil jsem
čas. Ten kdyby tak neletěl, tak jsem mohl… co vlastně… pokud předemnou
sedí android, tak mě odtud nepusí, pokud člověk… ale co s dohady…
vždyť je to jedno. „Mohl byste mi nalít ještě skleničku?“
„Proč ne, ale ne, že se mi zase propadnete do mdlob…“ a zařechtal se
jako šťastný kůň.
„Snad ne, i když ty mdloby, víte… na něco jsem si vzpomněl… ale to je
na jiný příběh…“ a po očku sledoval, jak zareaguje.
„Vy máte ještě něco v rukávu? Jaký příběh? Souvisí to s tím?“
Ano, to byla neomylná známka toho, že je to zvědavý člověk, novinář,
který jen dělá svoji práci… mám mu tedy věřit?
„Popravdě nevím, zda to spolu souvisí, možná ano. Vzpomínám si na to
jen matně… jakoby jsem to ani nezažil, ale přitom na to mám dokolané
vzpomínky. Něco se stalo, něco ještě horšího, než vám teď vyprávím.
To je jisté!“
„Co může být horšího, než zaživa lidi popravit v lávě?!“ divil se
Thomas a vytřeštil oči tak, že jsem nabyl jistoty, že je to člověk.
Oddechl jsem si v duchu a chvíli přemýšlel nad odpovědí.
„Co ta whisky?“ snažil jsem se získat čas.
„Jo, aha, pardon… tu máte!“ a Thomas mi podal poloplnou, nebo
poloprázdnou skleničku. Poloplná, poloprázdná… dilema… asi takové,
jako mám teď já. Co říct? Pokračovat v příběhu, nabo načít nový?
„Víte co, Thomasi, dokončíme tento příběh a pak vám povím o tom
dalším? Ujednáno?“
„Souhlasím, ale doufám, že ten druhý nezapomenete…“
„Mám takové tušení, že se mi při tom vypravování ještě něco
přihodí, víte ty mdloby… je to divné, ale pokaždé jsem zase na tom
původním místě…“
„Vskutku zajímavé,“ a Thomasovi se zaleskly oči. Bylo v nich vidět cosi
jako nápad, či něco takového… nějaké vítězství… A opět se mě
zmocnilo podezdření.
Napil jsem se, tentokrát opatrně, ale nebylo to nic platné. Opět jsem se
přenesl kamsi… do té děsivé noční můry…
„Sto!“ hlásil pomocník.
„To není možné, zkontrolujte to ještě jednou!“ dával jsem mu
pokyny.
„Je to tak, sto miliampér a furt se drží!“
„To nemůže být člověk!“
„A víte, že v podstatě máte pravdu?!“ řekl mi do ucha tak polohlasně
onen důstojník.
„Co se tu děje?! Proč tu jsem?!“
„Á pán se začíná zajímat, že… už vám asi lecos došlo…“
chichotavě odpovídal důstojník.
„Žádám vysvětlení!“
„Tak pán žádá? Od kdy mají doktoři co žádat?! Budete poslouchat ať
chcete nebo ne!“ a opět na mě namířil paprskomet, tentokrát ale stiskl
spoušť. Paprsek mi uřízl špičku ucha. Zaúpěl jsem, ale spíš to byl
reflex, než že by mě to bolelo, a dostal obrovský strach… v čem to
jedeš, Edgare?!
„Tak se proberte, Edgare!“
„Co, co? Aha… uff… víte…“ blekotal jsem.
„Ano, už asi tuším… ta whiska, že… proto jste ji chtěl…“ dopídil
se Thomas.
„Přesně tak, nevím, jak je to možné, že když se napiju, tak…“
uvažoval jsem nahlas.
„No uvidíme, co se bude dít dál, ale o tom příběhu mi pak jistě
řeknete, že ano, Edgare?!“ dychtil Thomas. Ano, byl to člověk! Tohle
nemohl předstírat žádný android.
„Ještě uvidím, sám nevím, co to má znamenat… zatím mám jen
střípky…“
„Ale jste toho vyděšen víc, než z té sopky!“
„To máte pravdu, snad proto, že to prožívám teď jakoby poprvé…“
„Poprvé?“
„Nevzpomínám si na to, Thomasi,“ šel jsem s pravdou ven.
Chvíli jsme to ještě probírali, ale pak se dohodli na tom, že budeme
pokračovat v původním příběhu a tyto mé eskapády s omdléváním budeme
jen sledovat. A tak jsem pokračoval ve vyprávění té nejhorší noční
můry, ale byla opravdu nejhoší?
„Rozhodl jsem se. Pryč od lávy a jediné východisko byla ona zátoka a
tam…“ na chvíli jsem se odmlčel.
„Co bylo tam?“
„Z poza útesu vyplula loď a ani jsem se nenadál a už byl u břehu člun i
s jedním chlapíkem… Doběhl jsem zrovna ve chvíli, kdy přistával na
lávové krustě…“
„No tys nám dal. Mysleli jsme, že tě voda odnesla.“
„Kam by mě měla odnášet?“ hrál jsem blbého.
„Na moře, ty jeden vykuku a shoď ty fousy! Převlékat se za jednoho z nich,
když ti jde o život, to jsi celý ty, Simone. Kapitán už na nás čeká. Asi
se bude hodně divit.“
„Simon? Kdo byl Simon?“ netrpělivě mě přerušil Thomas.
„Jeden z námořníků. Ten, co nás vezl na ten ostrov se sopkou, jak jsem se
později dozvěděl. Byl jsem mu k nerozeznání podobný, až na ty fousy a
oblečení…“
„Aha, takže jste se vlastně zachránil, úplně zcela náhodou!“ vyvalil
oči Thomas.
„Zachránil, ano, ale vyhráno jsem ještě neměl…“
„Edgare, no tak, proberte se!“ slyšel jsem jakoby z dálky. Jen jsem
rozmazaně viděl Thomase, jak se nademnou sklání. A z nenadání na mém
obličeji přistála sprška vody. To mě probralo alespoň tak, že jsem mohl
mluvit.
„Co, co, co se stalo?“ blekotal jsem.
„Asi ta whiska na vás byla dost silná,“ načež se Thomas uculil a
poplácal mě po ramemi.
„Whiska? Jaká whiska?“ nechápal jsem.
„Ta co jsem vám nalil, ta dvacetiletá… už si vzpomínáte?“
„Vůbec nic si nepamatuji… mám v hlavě zmatek a bolí mě za týlem…“
vysoukal jsem ze sebe.
„No při tom pádu jste se pořádně praštil do hlavy. Asi máte otřes
mozku. Zavolám doktora…“ a Thomas začal vyťukávat číslo.
„Jen to ne, žádní doktoři!“ najednou jsem se neuvěřitelně rychle
probral. Doslova jako by do mě vjela elektřina a vyskočil jsem na nohy.
„No, dobrá, tak se hned neplašte, ale někdo by vás měl
prohlédnout.“
„To počká. Řekněte mi něco, Thomasi, ale upřímně, žiju? Je tohle
realita?“
„Vidím, že doktor bude třeba…“
„Ne, ne, víte, jak jsem omdlel, tak…“ a slova mi uvízla v hrdle. Co
když je Thomas taky jedním z nich? Navíc androd… Co když… ani
nedomyslet!
„Tak?“
„Ále nic,“ prohodil jsem ledabyle a snažil se rozhovor zahrát do autu.
Moc se mi nevedlo a tak Thomas pojal podezření, že něco tajím. Ano, tajil
jsem, tu druhou hrůzu. A tak jsem se rozpovídal o příběhu, kvůli kterému
jsme se sešli, dál…
„Verusi, Ikaro, támhle je pevnina, po vaší levici… Tam je naše
spása!“ křičel jsem na Veruse a jeho ženu.
Plavali jsme, co to šlo. Břeh byl vzdálen sotva sto metrů, ale mnohé
spodní proud odnesl na širé moře. Kdo ví, třeba se zachránili a unikli
tak strašlivé smrti, která měla ostatní potkat…
„O co přesně šlo?“ na Thomasovi bylo vidět, že je celý
netrpělivý.
„Ta pevnina, kam jsme doplavali byl vlastně ostrov. Zprvu se zdálo, že nám
přeje štěstí, ale při bližším ohledání jsme zjistili, že je
lávového původu a taky že ano. Zanedlouho se z nedaleké hory začal valit,
z postranního kráteru, proud žhavé husté lávy.“
„Panenko na nebi!“
„Ano, byli jsme v pekle a ihned to všem došlo. Láva se valila sice pomalu,
ale nebylo úniku. Najednou se voda v moři začala vařit a my neměli jedinou
možnost, jak se dostat pryč. Na nic nebyl čas. Teď šlo o to uniknout před
tím nejhorším. Lidé se rozutekli do všech možných stran. Jen my čtyři
jsme zatím pozorovali to dílo zkázy, které se k nám blížilo…“
„To mi chcete namluvit, že jste tam jen tak stáli?“ podivoval se
Thomas.
„Ano i ne. Oba dva, já i Verus, jsme byli zkušení zálesáci. Ale tohle
jsme ještě nezažili, kdo by taky ano. V první chvíli chtěla Ikara vyrazit
také a dát se na útěk, ale Verus ji stačil chytit za ruku a už ji
nepustil. To bylo prozatím její štěstí. V podstatě jen prodloužil o
několik minut její život. Bylo to skoro zbytečné, ale to jsme nevěděli.
Snažil jsem si vzpomenout, jak pevnina vypadala z dálky. Věděl jsem, že je
tam jakási zátoka. Tak jsme se nakonec rozhodli, že se tam vypravíme.
Protože tam bylo ono nebezpečí lávy nejmenší. Vědět, že se z nich
nevrátí už nikdo, tak rovnou do té lávy skočím a nebudu se ohlížet na
nic…“
„Nevrátí? Proč? Co se stalo?“ vyptával se Thomas.
„Dali jsme se do běhu. Bylo otázkou času, kdy nás láva dožene a tak se
taky i stalo. Byli jsme jen asi dvacet metrů od zátoky, když jsme narazili na
lávový proud. Ostatní už láva sežehla, slyšeli jsme jejich výkřiky, ale
nedalo se nic dělat. A nás zbylé čekal podobný osud…“
„Verusi, tudy se jít nedá, jsme odříznuti. Za chvíli nás dožene
hlavní proud!“ křičel jsem na Veruse, který se snažil přiblížit k
proudu a rukou testoval, jak je ta láva moc horká, zda by se dala
přeskočit.
„Tudy nemůžeme, je to moc horké… Co druhá strana?“
„Tam tudy to šlo?“ vyptával se Thomas.
„Ani jsem nestačil odpovědět, když se pod námi zatřásla zem a něco v
ní zadunělo. Vypadalo to, že sopka každou chvíli musí bouchnout. To už by
bylo po nás veta stoprocentně. Kdysi jsem se o sopky zajímal, protože se mi
o nich neustále zdálo a tak jsem věděl, že by nás i pouhý popílek
sežehl, ani bychom nemrkli. A když ne popílek tak následně žhavá
tryskající láva… Nebyl čas uvažovat. Museli jsme z dosahu. A východiskem
byla právě ta zátoka. Na druhé straně byla ztuhlá krusta z dříve
protékající lávy. Zkusil jsem na ni opatrně šlápnout. Nic. Držela, ale
bylo mi divně, protože jsem cítil, jak se pod ní cosi pohybuje…“
„Tekla pod ní láva, že ano?!“
„Přesně tak, ta krusta byla dost silná, aby se na našlápnutí nepropadla.
Tak jsme to zkusili. Prvně já. Pomalými kroky jsem našlapoval až se dostal
na pevnou zem. Po mě šla Helen. Těžko říct, co se vlastně stalo a proč.
Sotva došlápla na pravou nohu, tak se krusta prolomila a ona se propadla
přímo do toho pekla. Bože…“ sotva jsem to dopověděl, tak mi vytryskly
slzy. Nebyl jsem dalších deset minut schopný slova. Thomas mi nalil vodu a
pokoušel se mě uklidnit. Ruce i nohy se mi při tom pomyšlení na tu hrůzu
znova začaly třást jako tehdy… Sotva mě Thomas uklidnil, tak jsem začal
vzpomínat dál.
„To muselo být pro vás hrozné!“
„Ano, bylo… vykřikl jsem jen: Helén, né! - to bylo poslední, co asi
slyšela. Pak si ji vzal spodní proud lávy. Verus to chtěl přeskočit, ale
neuvědomil si, že když plnou vahou dopadne rovnýma nohama na tu lávovou
krustu, tak se to s ním musí jisto jistě prolomit. A taky že ano. Ikara
nebyla schopná slova, ani pohybu. Stála tam a v očích smrt, jak se na ni
láva valila. Taky neunikla. Bylo mi vedro od lávy a tak jsem musel chtíc
nechtíc ustoupit. Měl jsem sto chutí skočit za nimi, ale cosi mi říkalo,
ať ještě chvíli počkám a rozhodnu se pak, jen co se uklidním.
Uklidním... Dá se člověk vůbec v takovéto situaci uklidnit?“
Bez možnosti
Pomalu a dlouze jsem se napil podané whisky. Chvíli ji na oko znalecky
převaloval v ústech a pak polkl…
„Fů, ta píše!“ a trochu jsem si odkašlal, ale ve skutečnosti mě bylo
zle. Hlava se mi motala a moje myšlenky se rázem rozvířily.
„To víte, Edgare, slabá není,“ pravil Thomas. „Kupuji ji od jednoho
známého.“
„Tak mu vy… řiď… te…“ a už jsem to nedopověděl. Upadl jsem do
mdlob a zase se mi zdál sen, nebo to snad byla realita?
„Proboha, co jste mu to dali?“
„Adrenalin…“
„Vždyť zemře, už teď má tep dvěstepadesát za minutu, to jeho srdce
nemůže vydržet!“
„Musíme to z něj dostat a když ne z něj, tak od někoho dalšího.“
„Zešílel jste?“
„Co je nám po něm. Stejně už má podepsaný rozsudek smrti.“
„Tohle nedovolím!“
„Vy jste tu malý pán,“ a odstrčil ho. „Jedeme dál!“ načež mu
ochranka spoutala ruce a on mohl jen přihlížet této nechutné scéně.
„Tři sta… tři sta padesát… jsme na čtyřech stech miliampérech!“
odpovídal pomocník.
„Vy nejste lidi, vždyť se usmaží! Pusťte mě nebo…“ a vytrhl se
ochráncům. Podařilo se mu jednoho rukama omráčit, ale druhý ho pendrekem
trefil do břicha. Bolelo to hodně. Zapotácel se a zhroutil se k zemi.
„Odveďte pryč tu zdechlinu. Už ho tu nepotřebujeme,“ zavelel
důstojník.
Byl bez šance. Původně u toho chtěl být, ale teď by nejraději nebyl. To
nebyli lidi, to byly nestvůry. Vše už vnímal jen jako z dálky. Ale pak
najednou zaslechl výkřik a světlo potemnělo. Už to má za sebou, pomyslel
si.
Netrvalo to dlouho a přišel na řadu další… A on opět u toho asistoval.
Nepamatoval si nic, ani co proběhlo před pár hodinami v této místnosti, ani
jak se sem dostal. Jen tu teď stál a pozoroval měřák.
„Začneme na deseti, to ani nepozná… Vše zapojeno?“
„Ano, můžeme.“
„Dobře tak jedem!“ a začalo to nanovo…
Chvíli se nedělo nic, jen bylo slyšet bzučení agregátu, jak dodával
proud.
„Zvyšte na dvacet…“
Prsty na rukou muže se začaly maličko chvět. Přidali dalších deset.
„Fíha, třicet! To je rekord. To ještě nikdo nepřežil. A teď
opatrně…“ zavelel. Důstojník ho zpovzdálí pozoroval. Ani nevěděl, že
opět bude svědkem něčeho neslýchaného.
„Doktore! Prsty!“ upozornil pomocník.
„Musíme mu do dlaní dát kus dřeva, jinak si je rozedře. Vypněte
to!“
„Ne! Jeďte dál. Musíme to z něj dostat!“ zavelel důstojník a stiskl mu
rameno tak, aby bylo poznat, že je to buď on nebo ten nebožák.
„Copak vám na něm nezáleží?“ obořil se na něj.
„Věděl, co bude. Viděl to už.“
„Jakže? Vy už jste to s někým zkoušeli?“
„Ano a vy jste byl u toho…“
„To není možné, tohle bych nedovolil!“
„Ale dovolil…“ a vytáhl paprskomet z pouzdra a dal mu jej k hlavě.
„Aha… už tomu rozumím… dobrá, ať je po vašem. Jedeme dál…“
nechtělo se mu, věděl, že tento člověk se asi před ničím nezastaví.
Kam až zajde? A kam zajde on?
„… čtyřicet dva…“ hlásil pomocník.
„Nemáme čas! Zvyšte rovnou na padesát!“ opět se vložil důstojník.
„Jakže?! Vždyť ho zabijete!“
„Ale ne, on to vydrží…“
„Dobrá, ale píchněte mu sedativa, tohle bude hodně bolet…“ nemohl
dělat nic, jen se starat, aby přežil. Co taky s pistolí u spánku?
„Vidíte, že to jde,“ a důstojník se zaculil.
„Zvíře!“
„Ale, no ták. Jste jím sám a ani o tom nevíte,“ a dal se do smíchu. Byl
to takový ten vražedný popudlivý smích, spíš výsměch než-li smích.
Už mu to začínalo docházet. Museli mu vymazat mozek, ale jak teď z toho
ven? Musí si teď dát velký pozor na to, jak bude mluvit. Snažil se přijít
na to, jak to udělali, ale nepřišel na nic. Asi nějaký tajný projekt, jako
tento. Čert, aby to. Do čeho ses to, Edgare, namočil?
„Cesta byla pohodlná, až na pár vln, co se překotili přes člun, ale
to nebylo nejhorší. Nejhorší byl onen cíl, kam jsme pluli, ale v tu dobu o
tom nikdo z nás neměl ani tušení… Před cestou jsme se ještě najedli a
hned tvrdě usnuli. Asi nám něco namíchali do jídla. Ale já ne. Mám
alergie na sedativa a tak jsem vše vyzvracel, proto uspávací prostředek u
mě působil jen krátce. Jinak všichni tvrdě spali. Probudil jsem se až,
když jsme byli poblíž pevnině. Po očku jsem sledoval lodivoda, a jak se
loď pere s vlnami…“ na chvíli jsem se odmlčel a počkal, až si Thomas
vše zapíše.
„To jste nic neudělal?“
„Čekal jsem na příhodný okamžik, ale jak chcete někoho sejmout, když
musíte hrát spícího? Až za pár hodin přišla moje chvíle, ale bylo už
pozdě. Člun narazil na útes a všichni jsme najednou byli ve vodě. To
probralo skoro všechny...“
„Takže ten uspávací prostředek nebyl tak silný, nebo ano?“
„Nejsem si jist, důležité bylo dostat se na břeh, který byl vzdálen asi
sto metrů.“
„Takže jste doplavali na něj a co bylo dál?“ vyzvídal Thomas.
„No, doplavat na něj bylo celkem obtížné, už kvůli silnému spodnímu
proudu, který některé odnesl na volné moře. Shodou okolností i našeho
lodivoda...“
„Moment! Narazili jste do útesu, ale přesto jste museli doplavat sto metrů
na břeh? Tomu nerozumím,“ přerušil mě Thomas.
„Víte, Thomasi, ten útes byla vlastně jen taková malá strmá skála,
takže se na ni nedalo vystoupit… proto to plavání na ostrov.“
„Aha, už tomu rozumím, já se jen bál, Edgare, že se vám to
popletlo.“
„Thomasi, na tu hrůzu nejde zapomenout...“
Vstal jsem ze židle a popošel jsem směrem k oknu a zadíval jsme se kamsi do
dáli… k obzoru… ten pohled mi připomněl naše ztroskotání. Taky jsem se
tenkrát tak díval k obzoru. Z ničeho nic mi zalesklo oko a slza mi stékla po
tváři… Helen… už ji nikdy neuvidím…
„Dáme si pauzu, Edgare?“
„Vcelku ji uvítám, musím si to setřídit. A taky nabrat síly.“
„Dobře, skočím pro hamburgr a něco k tomu. Jistě vám už
vyhládlo.“
„Jste laskav, Thomasi, ale mě stačí jen něco malého, mám žaludek jak na
vodě.“
Jakmile Thomas odešel, tak jsem zapadl znova do křesla a usnu. Zdálo se mi
o Helen…
„Miláčku,“ obrátila se na mě a já uviděl, jak se jí lesknou oči
radostí. „Co si takhle vyjet za město na piknik? Víš, tam k tomu lesíku u
rybníka, jak jsme byli před rokem…“
„Jo, to by šlo. Stejně nemám co na práci a taky budu rád, když z města
vypadnu,“ prohodil jsem jen tak ledabyle, ale po očku sledoval, jak to
vezme.
„Trápí tě snad něco?“
„Ále, moc práce, však to znáš. Máme v ústavu nového mladíka a tak ho
zaučuji.“
„To nebude tak horké, uvidíš. Jistě se osvědčí,“ prohodila ke mě a
pohladila mě po vousech.
„O to ani tak nejde, ale do všeho strká nos. Mám takový pocit, jako by tam
byl nastrčený a má nás kontrolovat,“ načež jsem se podrbal na bradě a
zamyslel se zrovna nad tím co jsem řekl. Teprve teď mi to došlo. No, jo. Je
to fízl a chce někoho čapnout! Nejspíš mě!!! Ježkovy oči. A začal jsem
v paměti pátrat, co jsem mu vlastně všechno ukázal a jak jsem mluvil.
Kontrola sice byla na denním pořádku, ale tohle bylo jiné, ještě k nám
nikoho nenasadili, jen jsme podávali podrobné výkazy své práce a vždy
jednou za čas šli na kobereček k nadřízeným a na psychotesty. Stačila
malá odchylka, nepatrné zaváhání, drobná nepozornost a po člověku se
slehla zem. Takto sebrali mého dřívějšího kolegu, se kterým jsem pracoval
na tom projektu od začátku. Prořekl se a už ho nikdy nikdo neviděl. A pak
mi tam nasadili tady tohoto „nováčka“… Pěkný nováček… krysa to
byla… Přistihl jsem se, že si to chladnokrevně uvědomuji…
„Tak buď opatrný, víš, že zprotivit se nadřízeným rovná se vyhazov a
my teď musíme splácet byt. Nehledě na to, že už bych si přála, aby jsme
dostali to povolení,“ a zasnila se, jaké to asi bude, až budou mít
malé.
Viděl jsem, jak se blaženě usmívá a nechal ji při tom. Netřeba vířit
vzduch. Měl jsem ji moc rád, ale věděl jsem, že dřív, jak za pět let
povolení nedostanu a tak jsem ji neustále udržoval v naději, že už to
konečně bude. „Neboj se Helen, jistě to bude brzy, věřím tomu. Zrovna
včera jsme dokončili kus práce na tom projektu a tak si myslím, že z toho
něco kápne.“
„Myslíš, že nám dají příslib?“ otázala s radostí na rtech, ale ač
nechtěně, tak jsem ji hned zchladil.
„To sice ne, ale jistě dostanu přidáno a kdo ví, třeba teď konečně po
letech postoupím do vyšší třídy a konečně dostanu tu zlatou frčku.“
Zlatá frčka - odznak ve tvaru globu s okem uprostřed, tak se říkalo
odměně za dlouholeté zásluhy ve výzkumu. Byli jí oceňováni jen
nejlepší z nejlepších a z toho pak následně plynuly i další výhody.
„Myslíš, že ti ji dají jen tak?“
„Něco mi říká, že ten člověk, co ho tam nasadili mě má prověřit,
jak jsem loajální k technokratům,“ a hend se mi vybavilo, že se mi dlouze,
ale opravdu dlouze díval do očí, když jsem mluvil… Bylo to až s podivem,
vůbec nemrkal, jen se díval. Žeby robot? Android? Nesmysl. Ti přece ještě
nebyli ani vynalezeni, jen se o nich psalo, jako o možném pomocníkovi pro
člověka. Že by test? Že by ho přeci jen udělali a testovali na mně?
Najednou mi hlavou vířilo plno otázek a dostával jsem čím dál větší
strach… „Edgare!!! Edgare!!!“ slyšel jsem jakoby z povzdálí… a pak
jsem se probudil…
Thomas si právě zapaloval cigaretu a na stole vboněl burger. Hezky dozlatova
propečený se spoustou zeleniny.
„Vy jste si zdříml… že… zdálo se vám něco?“ otázal se Thomas vida
moje svraštěné čelo.
„Ále, o domovině, o Helen… a o… no nechme to být. Musím to něčím
zapít. Nemáte tu něco silnějšího?“
„Stalo se něco?“
„Ne, ne, jen se mi zdálo o… no, nechci na to myslet.“
„Tak co? Whisky nebo rum?“
„Whisky, nejlépe dvacetiletou, pokud máte,“ hehe dvacetiletou… nepil
jsem ani dvanáctiletou, vlastně jsem nepil vůbec. Měl jsem chuť se ožrat,
zapomenout na ten hrozný sen. Ne, nebyl to sen, to se mi jen opakovalo, co jsem
prožil. Přesně a do detailu. Sakryš. Android… A najednou jsem chytl
podezdření. Není Thomas také android? Není to celé jen hra? Nespím
ještě? Nedělají v ústavu se mnou nějaký pokus? Jako nechtěně jsem kopl
do kovové nohy stolu a pocítil bolest na palci, až mi vyhrkla slza z oka a
zaúpěl jsem. „Jauvajs, čert aby do toho!“
„Nervy?“
„Ano, Thomasi, občas se mi to stane. To víte, ta hrůza z toho… mám nervy
na pochodu, no,“ snažil jsem se to zamluvit a přitom jsem ho začal bedlivě
pozorovat. Je to android nebo není? A především, jsem vlastně vůbec
vzhůru?!
„Konečně na svobodě! Mám radost, že už jsme z té díry venku,“
pronesla Helen ke mně.
„Taky jsem rád, už jsem myslel, že to bude náš konec,“ odvětil jsem
jí.
„Taky cítíte tu vůni svobody?“ natěšeně se na mě podíval Verus.
„Já ti nevím, ale už su rád, že v té kopce už nejsme,“ a ukázal jsem
prstem doprostřed paluby, kde byl poklop od podpalubí.
„To já taky, zajímalo by mě, co bude dál,“ horlivě přemýšlel
Verus.
„Co by, asi nás už nechají venku a jakmile budeme u pevniny, tak nás
vysadí,“ snažil jsem se o dedukci.
„Co si tu vy dva povídáte?“ Otočili jsme se. Za námi stál kapitán.
„Kapitáne, došla nám voda, dáte nám?“ pokusil jsem se změnit řeč,
ale vypadalo to, že kapitán předchozí rozhovor zaslechl, neřekl však k
tomu nic.
„I coby ne, vody je dostatek,“ odvětil kapitán. „A pak, dneska večer
bude na horní palubě hostina. Budeme míjet rovník, tak se to musí oslavit,
jak je námořnickým zvykem.“
„To je paráda, po těch dnech strávených v podpalubí mi neskutečně
vyhládlo,“ řekl Verus a přátelsky se na kapitána usmál.
„Můžete nám vrátit naše věci?“ Nesměle jsem se kapitána dotázal.
„Jak je libo, pojďte se mnou. Jsou uloženy tady, pod schodištěm, taková
tajná komůrka.“ Zarachotil klíč a malá dvířka se otevřela. Vešli
jsme. Byl zde cítit pach zatuchliny, ale to nám starosti nedělalo, vzali jsme
si každý, co bylo jeho a kapitán zas dveře zavřel. Nicméně už je
nezamykal, jen zaklapl kliku. Všiml jsem si, že tam v rohu na zemi byly
smotaná dlouhá lana a cosi velkého plastového. Chvíli jsem nad tím dumal,
ale pak jsem to přešel.
„Víte co to bylo?“
„Dnes už ano. Byl to onen nafukovací člun, na kterém nás pak
vysadili.“
„Říkal jste, že jste slavili přejetí rovníku. To by znamenalo, že jste
se museli dostat až do jižních krajů za tu dobu, co jste se plavili.“
„To je pravda, ale jak je to možné sám nevím. Možná, že byl silný
vítr, či nás táhla silnější loď, kdo ví.“
„Další loď? To je nesmysl, to by bylo moc nápadné a pak jistě byste
něco slyšeli, nějaký hluk od lodních motorů.“
„To je pravda. Slyšeli jsme jen vlny, nic víc, ale i přesto to s námi
hodně kolíbalo, takže se domnívám, že jsme asi letěli po hladině jako
šíp.“
„No, dejme tomu. Dnes už na to asi těžko přijdeme, a co tedy ta
hostina?“
„Bylo asi půl osmé večer, když jsme přejížděli rovník...“
Kapitán by zrovna na horní palubě a v rukách držel sextant…
„Tak a je to tu. Právě jsem na rovníku!“
„Hurááá. Zaznělo z řad námořníků. Ti, co přejížděli rovník
prvně byli hozeni, v tom, co měli na sobě, do vody. Ostatní hulákali s
lahvemi kořalky a tančili. I my jsme hození do vody neušli.
„Ti povím Verusi, že se mi tu začíná líbit. Konečně nějaká zábava a
jak se zdá, tak kapitán má vynikající náladu,“ a ukázal jsem k můstku,
kde byl.
„To je fakt, taky přejetí rovníku zažívám prvně a musím konstatovat,
že je to super, voda je hezky teplá, jak do ní praží slunce,“ a Verus ze
sebe oklepal poslední zbytky vody.
„Tak dámy a pánové, jste zváni na hostinu. Pojďte sem nahoru ke stolu,
už je vše nachystáno...“ zval kapitán.
„Nepřijde vám to divné, že vás zval na hostinu a pak vás chtěli
všechny zabít?“ otázal se mě Thomas.
„Víte, je to námořnický zvyk a námořníci jsou hodně pověrčiví.
Ostatně v tu dobu jsem měl myšlenky úplně jinde a pak moje žena Helen mi
dodávala sil. Tedy ne, že by něco říkala, ale jen tím, že byla u mě.
Její blízkost na mé nervy působila jako balzám, i když zprvu měla
pochyby. Teď si tak říkám, že jsem se radši na tu loď už neměl vracet a
raději plavat dál od ní, děj se co děj...“
„Hmm… to je vskutku zajímavé, že vás uhostili, ale asi to bude jak
říkáte, dobrý zvyk.“
„Tak, tak… hodovalo se a pilo dlouho do noci. Ráno celá společnost
vyspávala po pitce. Nebylo divu, každý z námořníků měl v sobě
minimálně litr kořalky. I my měli popito a tak jsme se vzbudili až kolem
poledne. To už byl kapitán na nohou a skláněl se na můstku nad mapou.“
„Jak to víte?“
„Ále, šel jsem kolem a tak mě napadlo podívat se, kam asi tak budeme dál
plout. Kapitán byl nečekaně úslužný a pozval mě do kabiny. Ukázal mi
trasu, kudy jsme jeli a kde je náš cíl. Jednalo se o středně velké
souostroví uprostřed oceánu. Prý, že za tři týdny budeme u cíle, když
nám bude vítr přát. A tím debata o další plavbě skončila.“
„Můžete mi to na mapě ukázat, když ji donesu?“
„Klidně, ale pochybuji, že to bude to, co mi kapitán ukazoval, protože jak
jsem byl vyloven z vody, po té katastrofě, tak loď ve které jsem pak jel,
jela odlišným směrem, ani ne za dva dny byla u pobřeží a dál plula podle
něj, jako by se nic nedělo.“
„Třeba bylo nutné jet oklikou, aby vás nikdo neviděl.“
„To spíš, aby si nikdo onu obchodní loď nespojil s tou hrůzou, co
následovala.“
„To je taky fakt, ale pojďme dál.“
Nalil jsem si další sklenici vody, usrkl, odkašlal si a pokračoval ve
vyprávění svého příběhu.
„Když jsme minuli rovník, tak jsme pluli ještě asi týden. Nic
nenasvědčovalo tomu, že by jsme byli zajatci, nedej bože, že jsme měli
zemřít. Kapitán i posádka se o nás pečlivě starali a my nabyli dojmu, že
tato cesta je skutečně cestou do ráje.“
„To je opravdu zvláštní. Tolik péče a přitom tolik klamu,“ uvažoval
nahlas Thomas.
„Pravda, když si to teď tak promítám zpětně, tak nás neskutečně
dobře obalamutili. Jídla i pití bylo dostatek a i posádka se k nám chovala
mile...“
„To by mě opravdu zajímalo, co za tím bylo… klidně vás mohli nechat
chcípnout v podpalubí a nikdo by si toho nevšiml, proč to všechno
kolem???“
„Nad tím mi taky zůstává rozum stát, ale přeci jen, když do oceánu
hodíte jedno tělo, tak to se v něm ztratí, když stovku, tak už může
některé tělo nalézt třebas pobřežní hlídka a pátralo by se, co se
stalo...“ namítl jsem.
„Asi máte, Edgare, pravdu… lepší asi bylo těla uklidit jinak.“
„To uklizení mi na tom přijde právě nejhorší… radši zastřelit, než
to všechno co následovalo. Rychlá smrt by byla vysvobozením, Thomasi.“
„Co se vlastně stalo, Edgare?“
„Bylo ráno, když nás kapitán probudil…“
„Tak vstávejte, tady přesedáte,“ zahlaholil na nás shora kapitán.
„Ikaro, tak už je to tu, pojedeme na břeh… Moc se těším!“ s
nadšením v hlase pronesla Helen.
„I já jsem natěšená, su zvědavá na zdejší kulturu, však víš,
historie, to je moje,“ odvětila Verusova žena.
„Verusi, co myslíš, jak daleko jsme od pevniny? Vůkol dokola nic
nevidím,“ zauvažoval jsem.
„Nemůže to být daleko, podívej chystají nafukovací člun
s motorem.“
„To vám to nebylo divné, že nepřistáli v přístavu s celou lodí?“
dotazoval se Thomas.
„Bylo, nebylo… byli jsme rádi, že už budeme na pevnině a bylo nám jedno
jak… Postupně jsme se do člunu všichni naskládali a kapitán nám popřál
šťastnou cestu. Vědět, kam poplujeme, tak mu v tu ránu přinejmenším
jednu praším.“ a zase jsem si vzpomněl svoji ženu.
Musel jsem se zklidnit, než jsem mohl pokračovat dál. Trvalo to pomalu
půl hodiny, než jsem se jakž takž uklidnil. Thomas trpělivě čekal…
„Víte, byli jsme natěšení všichni a měli velikou naději, že se
dostaneme z dosahu technokratů. Ještě aby ne. Žít tu bylo obtížné. Však
jsem vám to už říkal.“
„To sice ano, ale jak se zdá, tak všichni neměli to štěstí uniknout,
Edgare.“
„Radši, aby nás zavřeli do konce života do vě… ze… ní..., než-li
to… to…“ a zase jsem pomyslel na tu hrůzu.
„Vyvázl jste živý a to je důležité. Svět se musí o tomto
dozvědět!“
„Co je mi po světě, když má žena i ostatní už nejsou naživu...“
„Třeba to, aby další už stejnou chybu neudělali.“
„A jak to asi dostanete do mých dřívějších končin? Ha?“
„Má vláda to nenechá jen tak, uvidíte...“
„To bych opravdu rád viděl, ale je to jen vaše zbožné přání. Těžko
se vám podaří zarazit tuto nestvůrnost, a i kdyby, zas byste proti sobě
měli technokraty a ty se své vlády jen tak nevzdají.“
„Myslím, že nemáte tak úplně pravdu, ale nechme toho… Pojďme
pokračovat v tom vašem příběhu. Jak jste se nalodili?“
„Nalodění proběhlo v noci ze čtvrtka na pátek. Prvně nás naložili do
velké obchodní lodi do podpalubí. Bylo nás tam asi sto...“
„Říkal jste něco o člunu, ne o obchodní lodi...“
„To bylo až později. Zavřeli nás do místnosti bez oken. Jen co jsme se
všichni nalodili, tak nad námi zavřeli poklop zarachotil klíč a my jsme
byli zavřeni jako prasata, bez záchodu, bez vody, bez ničeho...“
„Edgare, mám strach!“ zaznělo mi neznatelně u ucha.
„Neboj se Helen,“ a při těch slovech jsem ji pevně stiskl za ruku.
Opětovala můj stisk a přivinula se mi ke hrudi. Těžce dýchala, jelikož tu
bylo málo vzduchu a pach z výkalů z rohu se linul celým podpalubím.
„Verusi, jak jste na tom, máte dost vody?“ drbl jsem do Veruse, co seděl
vedle mě.
„Zatím ano, ale nevím, na jak dlouho nám vydrží. Také pijte po
kapkách.“
„Pravda, budeme taky šetřit, kdo ví, kdy uvidíme zase někoho
zvenčí.“
„Jak dlouho jste tam byli?“
„Odhaduji to tak na týden, dva, jelikož pár lidí to nevydrželo a
zemřelo. Hlavně proto, že si nevzali s sebou jídlo a dostatek pití.“
„To jste se nepodělili?“
„I podělili, ale ti co měli slabé srdce a astma to vedro a pach výkalů
umořil k smrti.“
„Tak, další je už po smrti. Haló my chceme ven!“ zahalekal z plných
plic jeden na opačném konci podpalubí.“
Ticho a šplouchání vody mu bylo odpovědí. Nedovolal se nikoho.
„Všichni tu pochcípáme jako krysy.“
„Ale ne, jen měl slabé srdce…“ odvětil někdo.
„Prostě to nevydržel,“ odpověděl další.
„Bože, Edgare, my zde zemřeme...“ ozvalo se od Helen.
„Uklidni se miláčku, pokud by nás chtěli zabít, tak by to už
udělali,“ snažil jsem se Helen uklidnit.
„Aha… a dál?“
„Co dál? Už tohle ve mně vzbudilo pocit, že jde o nějakou lumpárnu. Ve
mně se už cosi klubalo, cosi, co předvídalo katastrofu… bože...“ a zase
jsem si vzpomněl na ta hořící těla. Celý jsem se rozklepal, že jsem
nemohl ani mluvit.
„To jste tam byli opravdu dlouho. Mohl byste mi, Edgare, povědět víc o
plavbě?“
„Není co… Plavili jsme se potmě, nebylo vidět ani na ruce. Jen bylo
slyšet šplouchání vody kolem trupu, jak si loď razila cestu vlnami. Čas se
vlekl a já měl pocit, že se plavíme už několik měsíců.“
„Neměli jste snad hodinky?“
„Ne i ty nám sebrali, jako všechno ostatní, tedy kromě jídla a
pití.“
„Jak jste tedy mohl odhadnout, že to byly dva týdny, co jste se
plavili?“
„Dle vody, co jsme měli u sebe. Vždy jsme se „po ránu“ napili a pak
celý den nic. To bylo jediné naše časové měřítko.“
„To jste se ale klidně mohli plavit déle a také i kratší dobu,“
oponoval Thomas.
„To je pravda. Ale být do dýl jak dva týdny, tak nám voda
nevydrží.“
„Pojďme tedy dál. Kdy jste se dostali na palubu?“
„Bylo to jednoho slunného dne, uprostřed oceánu. Už jsme ani nedoufali,
že se dostaneme ven, a že v té díře všichni pochcípáme, když tu nad
námi zarachotil klíč a poklop se otevřel. Naše oči zvyklé na tmu se s
nesnesitelnou palčivostí přivřeli a my hleděli vzhůru k poklopu jako k
nějakému zázraku. Kapitán lodi nás vyzval, že můžeme vyjít na palubu,
jelikož už tudy žádné lodě, ani pobřežní hlídky, nejezdí.“
„Byl to jistě skvělý pocit...“
„Jak se to vezme, někteří za tu dobu, co jsme byli zavření zaplatili
životem, ale my zbylí jsme měli radost, že už je to nejhorší za námi.
Jaký to však byl omyl...“
„Co se dělo dál?“
„Na palubě byl klid, plavčíci byli rozvěšení po ráhnoví a ostatní
námořníci měli svoji práci. Nás několik přeživších si nikdo
nevšímal. Jen nás kapitán upozornil, ať se nikde nepleteme. Byl to najednou
nádherný pocit, cítit vítr ve vlasech, šumění vody...“
„Co se stalo se zemřelými?“
„Ty námořníci zabalili do prostěradel a hodili do moře… Žraloci se o
ně jistě postarají - zavtipkoval kapitán. Ale mě do smíchu nebylo, stále
jsem měl špatný pocit, ale má žena a její objetí vše odsunulo kamsi v
dáli.“